Tlupa opilců na cestě do tábora se skutečně objevila mezi stromy a neomylně klikatou trasou zamířila rovnou ohni. Ten se stáhl ještě víc, nechtěje ve svém roztoužení riskovat zapálení lihových výparů.

Hanz se za pochodu napil ze své lahve s benzolem a volnou rukou vytřepal z vlasů větvičku od smrku. Prohlédl místo vytyčeného tábora a zabral výhodný flek hned vedle vodní dýmky a jejího majitele. Heywood, sedící nad vodnicí už tři hodiny se zatvářil jako čerstvě rozkrojený ananas a nenápadně se odsunul. Hanz potáhl z dýmky a zadíval se nahoru. Pak bleskurychle vytasil porážkovou pistoli na prasata a sestřelil nízko letícího tuleně, jehož tlumený motor zaslechl. Tuleň se zřítil o deset metrů dál a zůstal nehybně ležet. Hanz ho zběžně prohlédl. „Na boty je ho málo, má sotva dva metry“ ohodnotil svůj úlovek kysele a hlídal tmavou oblohu ve snaze většího úspěchu. Oheň se jeho smůle zasmál, až plameny zapraskaly.

Nesmál se dlouho. Jeden z nově příchozích, Krysa v lidské podobě, nejodpornější bytost, jakou kdy člověk spatřil, se s elegancí do ohně vymočil. Do vzduchu vylétla plamenná koule a spolu s ní pohasl i život ohně. Tma znovu ovládla ztracené pozice.

Hanz vylezl z modrého stanu a rozhlédl se. Podle hodin umístěných v hlavě už byl den, což venkovní světlo potvrdilo. Vyčistil si zuby jedním lahvovým pivem a se samopalem na rameni se prošel po táboře. To už vstal i zbytek. „Není nás nějak málo“ přejel Heywood pohledem všechny přítomné. „Je“ odtušil al-Adam, zuřivě hledající suché ponožky. „No, Marek včera nastoupil do špatného vlaku, tudíž bude někde u Liberce a dostává od někoho na držku“ objasnil Hanz nepřítomnost jednoho člena. „Vezmeme-li v úvahu, že proti nám stojí zhruba sto až sto dvacet Američanů, není to nic moc“ zhodnotil situaci důkladně Marty, pilně čistíc svojí zbraň. Heywood usilovně přemýšlel, až mu z uší stoupal dým. „Johny a Ježek tu včera přece byli“ uzavřel pochody v myslivně. Všichni uznale zatleskaly důležitému objevu a Lysenko se otočil v hrobě. „S Johnym bych nepočítal“ řekl smutně Hanz a odrhnul cíp černé deky, ležící před jeho stanem. Johny byl mrtvý. „V noci ho sklátila hnisavá horečka, trpěl jako zvíře“ objasnil Hanz kolemstojícím. Chuj Armstrong zamlčel starou softovou modlitbu za mrtvé. „Jednou, když jsem byl ve Vietnamu, tak polovina mojí čety skapala na plesnivějící zánět jazyka. Tohle proti tomu nic není“ zakončil Hagenn smuteční obřad.

Na rozdíl od Johnyho, o Ježkovi nevěděl nikdo nic.

„Tak musíme udělat pár změn.“ Marty se podíval do hrubého náčrtu rozdělení týmu. Průzkumník je Hagenn, sniperská dvojice Mazlík a Hanz, zbytek hlavní útočná jednotka. Pyrotechnika nemáme.“ Al-Adam vyslechl výklad jedním uchem, neb konečně našel ponožky. Hanz se zase chystal nasadit si kanady, na něž ve spěchu zapomněl. Z pravé se ozvalo zlověstné zasyčení. O vteřinu později vylezla z boty tři metry dlouhá svije a chystala se k útoku. Chuj rychlostí blesku vytáhl z kapsy bič kruťák a jediným švihem urazil sviji hlavu. Ta proletěla úžasnou vzdálenost a ohavná morda se zahryzla nic netušícímu al-Adamovi do levé půlky. Al-Adam zachroptěl a padl. Jeho odchod ze života byl rychlý, ale určitě ne příjemný. Hanz zoufale obrátil oči v sloup. Dneska se opravdu nic nedaří.

„A ne že budeš během cesty na všechno chcát a zdržovat nás“ výhružně oznámil Marty Krysovi, zatímco v rojnici postupovali prosluněným údolím, zarostlým houštinami a keři. Pomalu, ale jistě mířili k lesu na nedalekých svazích. Krysa se zatvářil uraženě. „Všechno pochčiju“ dodal Martymu na vztek a natáhl závěr pušky typu G3, kterou při sobě ze zvyku nosil, ačkoliv z ní neuměl střílet. Rojnice postupovala vstříc kdesi ukrytému nepříteli.

Stále se oteplovalo. Bylo moc horko i na sniperskou dvojici, postupující odděleně od ostatních. Aby si odpočinuli, zalehli na stinném místě pod keřem a obhlíželi les, vzdálený nyní pouhých pár set metrů. Navzdory výhodné pozici se Hanz potil, až se z něj sypala sůl. Mazlík si jako ochranu před horkem sundala košili, čímž odkryla svůj více než krásný výstřih. Hanzův pohled se automaticky stočil inkriminovaným směrem.

Pohled se záhy vymkl Hanzově kontrole a ponořil se hloub pod Mazlíkovo ošacení. Náhle se kdesi ztratil, zabrán do své touhy, a Hanz neviděl. Polohlasně zanadával a snažil se rychle pohled najít na místě, kde ho viděl naposledy. „To nemyslíš vážně“ řekla Mazlík při jeho prvním neúspěšném pokusu a s navzdory horku, ledovým klidem dala jeho ruce stranou. „Měl by ses stydět“ dodala. Hanz se tedy styděl. Styděl se tak, až si prokousl spodní ret. Z něj se vyvalila černá krev. Seděl slepý ve stínu a jeho maskáče se pomalu špinily krví, jíž stále přibývalo. Naštěstí jí neviděl.

I nepřítel poslal svou hlídku, tři statečné průzkumníky s karabinami. Nejspíš by splnili zadaný úkol, ale jistá okolnost byla proti. Šli tak hlasitě, že daleko předsunutý Hagenn si vzpomněl na válku ve Vietnamu. Na přestřelky v džungli a létání ve vrtulníku. Přepnul se do plně bojového módu, proklouzl křovinami jako africká mamba a rázem byl hlídce v zádech. Dva podřízl útočným nožem, třetímu rozbil lebku pažbou své M16. Okolí se uklidnilo, pouze tři těla zbavená hlav ležela na cestě.

Na nepřítele narazila rojnice v lese. Jelikož Krysa močil do studánky, prozradil všechny ostatní. Za všech stran se na ně sesypala obrovská přesila. Marty vydal několik taktických povelů a jako první se začal stahovat na nedaleký pahorek, který vypadal jako vhodné místo pro poslední marný boj. Nepřítel je nepronásledoval, namísto toho zaujal výhodné pozice mezi prvními stromy a důstojníci se domlouvali na plánu útoku. Jedna skupina dostala rozkaz obejít pahorek zezadu a odlákat pozornost obránců. Do této čety byli vybráni ti nejméně schopní a neposlušní, není tedy divu, že se rozhodli pro přestávku v nedalekém stinném keři, stranou od protivného slunce, které se o probíhající akce vůbec nestaralo.

„Tak střílej přece“ okřikla Mazlík Hanze, natáhla závěr své pušky a přesnou ranou se zbavila prvního protivníka. „Já nevidím, copak to nechápeš“ zabublal Hanz skrze pramen krve, tekoucí už dvacet minut. „Naveď mi ruku“ dostal spásný nápad. Mazlík namířila jeho ruku se samopalem proti nepříteli. Hanz stiskl spoušť a v jeho mysli dávka projektilů rozčísla černočernou tmu. Aniž to věděl, skosil všechny členy diverzní skupiny, až na jednoho. Došla munice. Poslední protivník se zle zakřenil plombou v zubu a pozvedl karabinu. Než stačil vystřelit, proletěl vzduchem útočný nůž a připíchl nešťastníkovi ucho k oku, oko k mozku a mozek ke křoví. Hagenn se vztyčil z trávy, rychle nůž očistil a pokračoval v pátrání po komunistických guerillách. Mazlík a Hanz osaměli v romantické scéně.

Marty rozmístil zbytek mužstva zhruba po obvodu pahorku. Díky tomu vznikl třicet metrů hluchý prostor, ale všem to bylo jedno. Chuj Armstrong vyňal ze svého kabátu láhev utrejchu a dal jí kolovat. Většina lidí si pouze přičichla. Nezbylo než čekat na zázrak, pokud se ty opravdu dějí.

Lesem kráčel Ježek. Na výšku měřil padesát metrů a tvářil se jako vtělení nejhorší noční můry. Oči měl zarudlé od klesajícího přísunu alkoholu, neb ani jeho srdeční pumpa nemohla dlouhodobě čerpat do takové výšky. Na břiše, pěkně na měkkém seděl Major. Klopil do sebe jeden bombej s ledem za druhým a kouřil eukalyptovou cigaretu. Vedle sebe měl bedničku ručních granátů a volnou rukou je metal na nepřítele mezi stromy. Dostali se protivníkům do zad a udeřili přesně ve chvíli, kdy měl začít útok na pahorek. Ježek rozšlápl důstojnický sbor a všude vládl zmatek.

Jeden z elitních členů takřka poražené jednotky se vzchopil k protiútoku. Svou karabinu uchopil do zubů a vymrštil lano s kotvou. Kotva se zachytila o Majorovu nohu a voják po ní rychle vyšplhal. Major by nestačil sáhnout po věrné pistoli, tudíž přikročil k razantní obraně. Ze svého koktejlu vyndal růžové paraplíčko, vrazil ho nepříteli do oka a trhnutím ruky ho roztáhl uvnitř očního důlku. Voják zaječel jako jak (to je zvíře, nikoliv chyba – pozn. autora) postřelený malorážkou a zřítil se z dvacetimetrové výšky na zem. Zázrak se stal a z takřka poražené jednotky se stala jednotka poražená. Jejich smutným epitafem byl proud moči, jímž Krysa počastoval každý zahozený kus výstroje, a že jich v lese neleželo málo.

Hanz se usmíval, sedě v nepříliš pohodlném kupé rychlíku Českých drah. Spokojeně se tvářili i ostatní, vracející se z náročné akce. Hanz se usmíval stále víc a jelikož vlak právě projížděl tunelem, ani mu nevadilo, že nevidí…

Ano, budoucnost byla opravdu růžová. Tak růžová, jaký byl odstín písku. Třetí světová válka proměnila planetu v nepříliš přívětivé místo, kde lidé živořili v opevněných městech a jen máloco bylo levně k sehnání. Jen málokdo si žil lépe. Výjimky se totiž najdou všude. Těsně před válkou, v roce 2008, navrhl Ježek Johnymu, Hanzovi, Krysovi, Markovi a Adamovi, aby vyrazili na tradiční svatou pouť do jihlavského pivovaru. Přidali se k nim i Chuj Armstrong a Robin Fuk. Jakmile vyrazili, stala se Česká republika terčem ruských raket, namířených na nevýhodně postavený americký radar. O Ježkovi pak dlouho nikdo nic neslyšel.

Ten se totiž náhle, i se svými druhy, objevil o sto padesát let později uprostřed pustiny. Zjistili, že střední Evropa vypadá jak radioaktivní poušť a jediným pevným platidlem se stala neutrální zátka od piva. Těch měl každý plné kapsy a hned v prvním městě nakoupili pořádné vybavení a pěkně se rozšoupli. Při této pitce Marek zemřel a jeho mozek byl vložen do vysušeného kostlivce, pojmenovaného Norbert. Následovalo další poznání. Veškeré alkoholické nápoje se vyráběly z radioaktivní břečky a veškeré jídlo pocházelo z přerostlého hmyzu, který křižoval poušť. Ježek opět prokázal obchodního ducha. Uprostřed ničeho založil Novou Jihlavu, město veškeré neřesti a začal vařit pravé pivo. Jak sháněl suroviny, nikdo nikdy nezjistil. Zákazníci a zátky se jen hrnuli. Na Ježka a ostatní čekaly nejhezčí dívky post apokalyptického světa. Ve snaze zbohatnout ještě víc chtěl Ježek rozšířit sortiment o pořádné jídlo. A zjistil, že není jediná památka na steré časy. Kromě obřích mravenců a štírů žily v poušti i svije. Bohužel, i ony zmutovaly do něčeho, co Hanz po prvním setkání nazval meta-svijí. Už tak odporná zvířata dorostla do délky kolem dvaceti metrů, měla osm klů a pohybovala se mnohem rychleji. Jenže, jiný zdroj poživatelného masa neexistoval. A tak si Ježek jako vedlejší živnost otevřel Kancelář pro odstraňování meta-svijí.

„No jo, je tam.“ Adam odložil dalekohled a ukázal ostatním dopředu. Ležel na vrcholu velkého kopce, spolu s Norbertem a Krysou a asi sto metrů před sebou viděli obzvlášť vypasenou meta-sviji. Právě si pochutnávala na nějakém nešťastníkovi v modré kombinéze. „Dej mi pušku“ pokynul Adam Norbertovi. Ten mu podal osvědčenou opakovačku K98. Adam nasadil na hlaveň puškový granát a natáhl závěr. Odhadl dráhu letu a poslal projektil na zvíře. Netrefil přesně. Tlaková vlna odhodila meta-sviji stranou a způsobila jí tržná zranění. „Rychle, než se vzpamatuje“ zaječel Krysa a vyrazil po svahu dolů. V běhu vytáhli své osobní samopaly Kriss VT a Norbert se usmál při pohledu na baterii náhradních zásobníků, zastrkaných mezi žebry. Meta-svije se pomalu zvedala, když inkasovala trojici dávek do hlavy. Zabublala jako vodovodní kohoutek a zdechla. „Tak to by bylo“ zabručel si Adam pod vousy a vytáhl z batohu bajonet, chtěje začít porcovat před příjezdem transportního vozu. „Máme společnost“ oznámil náhle Norbert, zapalujíc si ubalenou cigaretu z meta-svijího trusu. Neměl plíce, tudíž mu nevadilo, co vlastně kouří. Z kopce scházela skupinka otrhaných mužů s brokovnicemi a noži.

První z nich se zastavil a pohrával si s brokovnicí s upilovanou hlavní. „Co chcete?“ přešel rovnou k věci Adam. „Zbytek meta-svije. Prodáme jí v Nový Jihlavě a pořádně si užijeme.“ Adam se pevně zapřel nohama do písku. „Devítka, pět sedmička, kreténova držtička…“. „Co to meleš? Já jsem říkal…“ „…tečka, čárka, vykřičník, kretén to je uličník…“. „Tak do hajzlu, posloucháš mě?“ „…celý večer paříš, kretén patří za mříž!!“ Krátká dávka rozpárala neznámého od pupku nahoru. Jeho kamarádi se jako jeden nezvaný host otočili a úprkem zmizeli směrem odkud přitáhli. „Proč nás vždycky musí přepadnout taková tlupa?“ zeptal se Norbert sám se sebe a zasněně se zadíval do dáli. Adam, který se zatím vrátil k řeznické práci ho zpozoroval. „Nechceš hejbnout kostrou a něco dělat?“ Mrtvého tlučhuby, ležícího v úzkém stínu vrhaného tělem meta-svije, si už nikdo nevšímal.

Ježek se pohodlně rozvaloval v křesle v meta-svijí kůže. Seděl ve své kanceláři, v srdci Nové Jihlavy a popíjel radioaktivní rum. Za posledních pár týdnů mu přišel na chuť, dokonce chutnal lépe než rum předválečný. Jelikož mu bylo dobře, rozhodl se pohodu zkazit všem ostatním. Před dvěma hodinami mu přišla zajímavá nabídka.

„Takže, paka“ začal řeč s pohrdavým pohledem na všechny přítomné. Jedna díra, která nevím jak se jmenuje, má problémy s výskytem meta-svijí. Lezou tam ze všech stran, nejspíš tam někde mají hnízdo. Podle odhadu jich bude tak patnáct až dvacet. Takže se seberte, vezmete si nejlepší vybavení a přivezete mi maso všech, co ulovíte. Dostanu za to slušný prachy, tak se snažte. Vám to hodí láhev rumu. Nějaké dotazy?“ Adam se nesměle přihlásil. „Drž hubu“ utrhl se na něj Ježek. Chuj pojede s váma a všechno důležité zamlčí. Teď zmizte a nevracejte se, dokud nebude auto plný masa.“ Skupinka lovců meta-svijí opustila kancelář.

„S sakra práce, to se nedá přežít.“ Krysův výrok vystihl dokonale společnou myšlenku všech. Jediným pojízdným vozidlem, které přežilo třetí světovou byl Chujův nákladní LIAZ, mající za sebou tisíce kilometrů a s korbou sotva držící na místě. A jelikož nebyla nafta, muselo se jezdit na radioaktivní rum. Pouhá hodina v tomto vozidle dokázala obrátit žaludek spolehlivěji než týdenní ožíračka.

Zapadlou díru, kde řádili meta-svije, našli podle nákresu snadno. Jenže se jim nepovedlo objevit jediného živého usedlíka. Vesnice o asi dvaceti staveních byla zcela vylidněná. A jelikož se všude válela napůl sežraná těla a nechyběly tři mrtvé meta-svije, o příčině se nemuselo spekulovat. Norbert okamžitě narazil na stopu, o níž prohlásil, že vede k hnízdu. Bleskurychle se připravily všechny zbraně a lov mohl začít.

Stopa vedla k údolí vzdálenému asi dva kilometry. Mělo solidní kamenné svahy a dobře odolávalo útokům písku a prachu. Okolo se vznášel příšerný puch, válely se zde hnijící i čerstvé kusy masa a okamžitě spatřili párek meta-svijí. Adam a Hanz připravili puškové granáty. „Mělo jich být maximálně dvacet. Tak velkou skupinu jsme sice nikdy nedělali, ale tři chcíply ve vesnici a dvě dáme rovnou. A, kurva, jdou po nás!“ Hanzův výkřik zanikl ve dvojitém výbuchu odpálených granátů. První meta-svije se bez hlavy sesula na zem, druhá se zmítala ve smrtelné křeči. Lovci s bojovým pokřikem „Líh, cukr, voda“ vyrazili vpřed.

Krysa v běhu vystřelil do dokonávající bestie dvě rány ze svého revolveru SAA a jako první nahlédl do údolí. Zůstal překvapeně stát. Ostatní s ním. Zbraně klesly k zemi. Údolí mělo na délku asi sto metrů a všude se to hemžilo meta-svijemi. Některé už zaregistrovaly výbuchy a rychle lezly směrem nahoru. Hanz neměl čas odhadovat, kolik jich tu vlastně je. Místo toho hodil opakovačku na záda a zamířil svou útočnou puškou AR-10. Chuj zahájil palbu ze svého vylehčeného leteckého kulometu. Dávka zasáhla nejbližší tři zvířata, jedno zabila přesnou ranou do oka a druhé zpomalila. Jenže zvuk přiměl všechny obyvatele údolí k útoku. Hanz začal střílet. Zasáhal další útočící bestii. K palbě se přidali ostatní. Adam odpálil další puškový granát, a s hrůzou v očích pohlížel na valící se stádo. „Zpátky k autu“ zakřičel a rozběhl se pryč. Nikoho nemusel pobízet dvakrát. Meta-svije se nezastavily a zahájily pronásledování.

Auto nechali stát asi kilometr od údolí. Ačkoliv Chuj neběžel, ale důstojně kráčel dlouhými kroky, dostal se tam jako první. Z korby sundal těžký kulomet M2, určený pouze pro výjimečné situace. Johny se co chvíli v běhu otočil a snažil se zvířata spočítat. Náhle zakopl a jeho puška Tabuk odletěla tři metry daleko. Se sprostou nadávkou se zvedl a pospíchal dál. Duhu založil nábojový pás, dostal meta-svije do mířidel a klidně stiskl spoušť. Palebná síla em dvojky udělala své, meta-svije padaly jako ozářené mouchy. Hanz s Norbertem zalehli pod auto a pokračovali v palbě. První vlnu se jim podařilo odrazit, ale k nepříčetnosti vydrážděná zvířata se valila stále dál. Tu dostal Adam spásný nápad a skočil do kabiny. Nastartoval a rozjel se, při čemž přejel Norbertovi stehenní kost. Plán s protiútokem vyšel výtečně. Adam prorazil řadu meta-svijí, čehož ostatní lovci ihned využili k postupu. Po deseti minutách neustále palby nežila v okolí sta metrů jediná bestie. Všechny zemřely nebo se vrátily do hnízda.

„Tak to bylo kurva něco“ prohodil Johny, hledaje svou zbraň. Chuj zamlčel na souhlas. „Máme dost masa na zbytek života“ přehlédl Hanz mrtvoly. Jejich počet odhadli na devadesát až sto. „Jenže musíme zpátky do hnízda“ hodil Adam rukou směrem, odkud útok začal. „Ježek nás zabije, jestli nám jediná uteče.“ Za všeobecného reptání vyrazili k hnízdu podruhé.

Tentokrát je čekala mnohem jednodušší práce. V hnízdě našli zhruba dvacet kusů, ale z poloviny šlo o nedorostlá mláďata, která bez problému postříleli z pistolí. Těch několik dospělých podlehlo automatické palbě. Nyní nezbývalo než těla naházet na náklaďák a vrátit se do Nové Jihlavy.

Práce se protáhla do příštího dne, neboť od nepaměti končí každý lov důkladnou vnitřní očistou, spjatou s požíváním rozličných nápojů. Tábor rozdělali v troskách vesnice ve chvíli, kdy měli polovinu meta-svijí na korbě. O tři hodiny později už nad radioaktivní pouští zněly opilecké písně a výstřely do vzduchu.

Krysa se v noci probudil a zamířil na toaletu. Jednou z výhod doby po poslední světové kutálce byl fakt, že záchod se nacházel všude a nikoho to nepohoršovalo. Bez přemýšlení si za opasek zasunu revolver a vyrazil. Pochopitelně mohl vykonat potřebu hned ve vesnici, ale z nedostatku střízlivého úsudku zamířil vrávoravou chůzí k vypleněnému hnízdu.

Postavil se nad skalnatou stěnu údolí, rozepnul poklopec a začal močit na dno, vzdálené asi čtyřicet metrů. Poslední kapku nechal jako správný pobuda pro kalhoty a chystal se k odchodu. Náhle jeho opilou pozornost cosi upoutalo. Dole, na dně, mezi těly zabitých a neodtažených meta-svijí si všiml záhadně se tvářícího kusu kamene. Jelikož si za světla ničeho takového nevšiml, vzal do ruky zbraň a začal pomalu slézat dolů. Záhy uklouzl po vlastní moči a po krátké jízdě na zadku narazil do děsivě rozstřílené meta-svije a oběma nohama se zaryl do rozpáraného boku. Ač opilý, otřásl se odporem a chtěl se zvedat. A náhle zjistit, že záhadný kámen stojí jen pár metrů od něj.

Byl to vlastně malý monolit, neuměle otesaný do podoby meta-svije. Něco jako pohanská modla. Z šera zazněly kroky. Krysa se pro jistotu schoval za mrtvolu a natáhl kohout revolveru.

Do údolí sešla skupinka mužů, oděných v neforemných kutnách z meta-svijí kůže. Všichni měli neupravené vousy a nesli zapálené pochodně. V čele kráčel šlachovitý stařík s velkou meta-svijí lebkou na hlavě. Právě on se zastavil u monolitu a poklekl na jedno koleno. Všichni ostatní padli tváří do prachu. Stařík se zahleděl k noční obloze a vydal děsivý jek, podobný řevu meta-svije na lovu. Vstal, otočil se ke svým druhům a začal hovořit.

„Ano, ano. Vidím to také. Těla našich posvátných zvířat zde leží hrozivě znetvořena. Ale nebojte se. Naplňuje se proroctví. Ač je tento druh pro nás podobou velkého Prasečího hada na zemi, byl mu ve svatém písmu souzen zánik. Tihle poslové měli připravit svět pro příchod samotného Prasečího hada. A oni tak učinili. Nastávají slavné dny, kdy náš pán sejde z hvězd v lidské podobě a ujme se vlády nad zbídačeným světem. Modleme se, bratři, jeho čas nadchází.“ Všichni znovu padli k zemi a začali mlátit hlavami o zem za nesouvislého mumlání.

Krysa se za meta-svijí mrtvolou začal nudit. Zvedl do výšky revolver a vystřelil. Meta-svijí fanatici vyskočili na nohy, v rukou se jim objevily nože. Krysa mátožně zamířil vpřed. Stařík ho spatřil jak první. „On přichází!“ zavřeštěl a padl Krysovi k nohám. Ostatní se chovali stejně. Krysa se zastavil. „No, chtěli jste mě, tak mě tu máte.“ Nikdo neodpověděl, všichni zbožně mlčeli. Stařík pomalu zvedl hlavu. „Jaké je tvé přání, ó nejmocnější?“ Krysa se zamyslel, ale nic kloudného ho nenapadlo. Stařík pokračoval. „Již dlouho čekáme na Tvůj příchod a jsme na něj připraveni. Po letech strádání si přišel na zem a znovu na ní vrátíš život.“ „Jo, jasně“ odvětil Krysa, napřímil se do plné výše a učinil prohlášení. „Ta cesta dolů mě hodně unavila. Jdu si odpočinout.“ A před udivenými zraky se začal škrábat do svahu.

Ještě dlouho poté, co zmizel nahoře, všichni mlčeli. Pak znovu promluvil stařík. „Och my nehodní. Velký Prasečí had k nám přišel a my nebyly dostatečně připraveni. Co s námi bude. Bratři, modleme se, konejme oběti a doufejme, že až si odpočine po namáhavé cestě z hvězd a zase se vrátí, najde nás připravené na jeho vládu.“ Všichni odvětili sborovým meta-svijím jekotem a jeden po druhém se rozplynuli v noční temnotě.

Krysa doklopýtal až do tábora a zvědavě zdvihl téměř prázdnou láhev od radioaktivního rumu. „Asi to přestanu pít. Zdaj se mi pak tuze divný věci“ zabručel si pod fousy, padl na spacák a usnul pravým opileckým spánkem.

Druhého dne dopoledne dokončili lovci práci a s přetíženým autem vyrazili do Nové Jihlavy. Ježek je dokonce přišel přivítat, každému strhl půl láhve odměny za to, že v mase zůstaly střepiny a šel se věnovat prosperujícímu nevěstinci, zatímco na ostatní čekala další, a mnohem těžší práce. Dokončit zpracování masa a připravit novou várku k prodeji. S nadávkami se úkolu ujali.

Epilog

Norbert, Johny a Krysa se procházeli bazarem před branou do Nové Jihlavy. Stálo tu několik jednoduchých krámků, kde se s trochou dobré vůle dalo sehnat cokoliv. Johny náhle zaostřil a přiskočil k nejbližšímu obchodníkovi. „Co to je?“ ukázal na předmět vystavený na pultě. „Jo, to jsem našel v poušti, tam co banditi před asi měsícem zmasakrovali nějaký ty poustevníky. Jestli to chcete, je to vaše za deset zátek, ale říkám vám, k ničemu to není.“ Johny vysolil zátky a popadl požadovanou věc.

„Hele“ ukázal Krysovi. Ten si nedůvěřivě prohlížel sošku, vyřezanou nejspíš z meta-svijí kosti. Zřejmé měla představovat nějakého boha, ale až neskutečně se podobala Krysovi…

„Novotný“.

„Zde“.

„Růžička“.

„Zde“.

„McGregor“

„Here“.

„Armstrong“.

Po třídě 9. C se rozlehlo široké ticho.

„Armstrong!“

Soudružka učitelka Miluše Fialová, žáky zvaná pijavice, zopakovala jméno osmnáctiletého repetenta Chuje Armstronga s krajním opovržením. V 9. C byla třídní učitelkou již druhým rokem a tento žák jí působil problémy od samého počátku. Vzhledem k tomu, že odmítal mluvit, a nikdy ho neslyšela říct ani slovíčko, jí ústní zkoušení činilo potíže, i když se stále utěšovala tím, že aspoň neruší hodinu tolik jako by mohl. Nevěděla, jak vypadá, jelikož neustále nosil na hlavě pletenou černou kuklu a těžký, dlouhý kabát. Byl o osmdesát centimetrů vyšší než ona, ve třídě starší o tři, čtyři roky než všichni ostatní. Do výuky chodil zřídka kdy, a pokud, tak v silně podroušeném stavu, o který se pak navíc družně dělil s ostatními žáky ve třídě, mezi nimiž byl, spolu se svým kamarádem McGregorem, také jeden z nejoblíbenějších. Vůbec byl McGregor sám o sobě taky dáreček. Tento skot byl v 9.C na výměnném pobytu, a měl se vrátit domů až na prázdniny. Ani po dvou letech ve třídě ale nebyl příliš ovlivněný češtinou, a jeho zkoušení tak bylo téměř stejné utrpení jako u Armstronga.

Kromě toho všeho si z ní ti dva neustále dělali škodolibou legraci.

Tučný nápis „Rolling Stones“ přes portrét prezidenta Husáka, houba nasáklá čpavkem či naolejovaná tabule patřily k  běžnějším zlomyslnostem. Nejhorší situace nastala ovšem minulý měsíc, kdy se do věci zapojila celá třída. Ještě týden poté se uprostřed noci vzbudila zpocená s vidinou dvaceti sedmi žáků oblečených do dlouhých kabátů a černých pletených kukel… Celé to bylo okořeněno tím, že skutečný Armstrong do školy ten den vůbec nepřišel.

Zkrátka rušivé prvky.

„Tak Armstrong!!“

Temná postava v zadní lavici zvedla pomalu ruku. Škoda, pomyslela si soudružka. Pokud by se nepřihlásil, prostě by ho poslala stát na chodbu a dokončila by hodinu vyučování ve stavu relativní duševní pohody. Co na tom, že Armstrong měl patrně v kapse placatici, a na chodbě by ji s gustem vypil. V následujících pěti minutách přečetla jména ostatních žáků a zavřela třídní knihu, přičemž ze všech sil nemyslela na velkou černou pijavici, přisátou na deskách. Měla dnes pro třídu novinku.

„Děti. Jak se vám možná doneslo, naši soudruzi z ministerstva školství nám přiřkli důležitý úkol.“ CHUJ ARMSTRONG!!! Co je tohle za jméno!! Okamžitě myšlenku zahnala. „Budeme pomáhat na chmelové brigádě.“ Odmlčela se, neboť zpozorovala, jak se Armstrong v zadní lavici opět probudil a pozorně pod kuklou zastříhal ušima. Soudružka učitelka Špeková dokončila ten den výuku s vědomím, že následující týden na chmelu bude testem jejích pedagogických dovedností.

Chuj Armstrong zvedl ruku, poté co mu učitelka pokynula vstal a přešel za hluboké ozvěny z těžkých podrážek svých bot ke katedře se zmuchlaným papírem v ruce.

Pedagožka si ho přečetla a zachvěla se v kompletní ztrátě nervů. Na papíře stálo : „žáK chuJ armstronG omluvila žej on nemluvíte. On anální poruch a bíty doloženo lékaž. dašlí ustení zkoušení nedoporučíM. doktoR DR. syseL.“ Za tímto prostým sdělením, psaným dokonale evidentně McGregorem se ještě vyjímalo rukou kreslené razítko lékařské komory…

Autobus zastavil před ubytovnou a žáci se vyhrnuli ven, podnapilý Armstrong se důstojně potácel poslední a nesl si utržený volant. Bylo již kolem osmé hodiny večerní, stmívalo se a z oken budovy, která zřejmě sloužila jako jídelna, se linul nesnesitelný zápach sekané s bramborem. Soudružka učitelka pomocí ukazovátka naháněla žáky dovnitř. Chuj se nenápadně proplížil na druhou stranu autobusu, aby nebyl od jídelny vidět, a vyrazil ke stodole, kterou zahlédl při vystupování a která se nalézala od autobusu asi dvacet metrů, skýtajíc jediný vhodný úkryt. Za stodolou, zrovna když se rozhlížel, zda si jeho úniku nikdo nevšiml, narazil přímo na McGregora. Zůstali na sebe chvíli nechápavě zírat. „Já jen tak chodit tady…“ řekl skot lámanou češtinou. „Bee-e-e-e-e-eee.“ ozvalo se ze stodoly. Chuj zavrtěl hlavou, obešel rudnoucího McGregora a pokračoval dál, řadou hospodářských stavení až na kraj chmelnice. Zůstal stát jako u vytržení, a dlouho na rostliny zíral až s filozofickým zaujetím. Zahodil volant, který dosud svíral v levé ruce. Vstoupil do pole, utrhl několik výhonků a žvýkaje bloumal mezi řádky, přičemž naprosto nevnímal sebe, ani své okolí.

„Armstrong!!!“ rozlehl se po širých lánech výkřik učitelky. Chuj zastavil, vtržen násilně zpět do reality, a zachvěl se bytostnou nenávistí ke vzdělávací instituci. Nahmatal v kapse kabátu křídu, kterou ukradl ve třídě, vytáhl ji do skomírající záře zapadajícího slunce a rozdrtil ji mezi prsty. Poté ruku spustil a jak prach začal dopadat na zem, odvrátil se a rozhodně vyrazil chmelnicí pryč.

Dva dny rázné chůze dovedly Armstronga přes devadesát kilometrů na sever až k česko polské hranici. Chuj to zjistil z atlasu který ukradl ve škole a nosil ho pro všechny případy zmuchlaný v levé kanadě. Teď jím listoval u zpustlé lesní cesty a snažil se určit přesnější pozici. Pomočil červenobílý patník u kraje, a přemýšlel co dál. Krajina se mu líbila a do Prahy se mu vracet nechtělo. Do uší se mu náhle vloudila ozvěna dvou hlasů, které se pomalu blížily. Ze zatáčky pár desítek metrů od něj se vynořily postavy dvou členů pohraniční stráže, ve stejnokroji vz.60 a se samopaly na ramenou. Jakmile spatřili zakuklenou Chujovu postavu, zarazili se a chvíli stáli jako opáření. Rychle se ale vzpamatovali. První, tlustý, přiložil samopal k rameni a namířil na Chuje, druhý hubenější se samopalem u boku vyrazil jeho směrem a křičel na něj, ať zastaví. Chuj rozhodně nevypadal, že by se někam chystal a klidně nechal strážce aby se k němu přiblížili. Ten tlustší, který měl patrně značné problémy procpat ukazováček lučíkem zbraně, vykřikl pokyn na svého kolegu a zle si Armstronga měřil. Druhý pohraničník Chujovi spoutal ruce za zády a zběžně ho prohledal. Deset piv, láhev pálenky a půlku chleba hodil do mechu na kraji cesty, bajonet a tlustý řetěz vedle nich. Zamračil se, a pokrčil na druhého rameny neboť žádný průkaz totožnosti nenašel. „Bude to kapitalistický špeh“ řekl. „Doklady nemá“.

„Sundej mu tu kuklu, podíváme se na ptáčka“ odvětil tlusťoch. V tu chvíli kdy hubenější napřahoval ruku po Chujově kukle se ozvalo ohavné zavrčení a za nedalekým křovím jakoby zapraskaly větve. Ruka pohraničníka se zastavila a oba dva namířili samopaly do okolního porostu. Nikde se ale nic ani nepohnulo. „Nebyla to…?“ zeptal se vystrašeně ten hubený. Chuj ustoupil o krok dozadu a rozhlédl se. Pohraničník se otočil zpět k němu a opět napřáhl ruku po kukle. Ve stejnou chvíli z porostu vyrazila jakási věc válcovitého tvaru vysoká přes dva metry a chňapla po pohraničníkovi hlavou se dvěma ohromnými kly. Rozpárala ho od krku k opasku a na zem pokrytou suchým jehličím se vyvalily vnitřnosti a krev. Hubeňour zasténal. Tvor sekl krátkou končetinou a prudce poslal vzduchem umírajícího vojáka na jeho kolegu. Tomu náraz těla vyrazil zbraň z rukou a povalil na zem. Chuj měl teď, když se zastavil a upřel pohled jeho směrem možnost pořádně si nově příchozího prohlédnout. Hadovité tělo, dlouhé určitě přes dva metry, mělo hlavu jakoby od divokého prasete, a dvě krátké končetiny zakončené kopýtky, které očividně vládly ohromnou silou. Trup pokrývaly nepravidelné trsy tvrdých černých chlupů. Celá příšera nesnesitelně zapáchala, a výhružně vrčela. Chuj na nic nečekal, otočil se a dal se do běhu. Věc v té chvíli inkasovala dávku olova do zad od přeživšího pohraničníka a otočila se na něj v prudkém útoku. Samopal zmlkl jen chvíli předtím než kusy sádelnatého střelce začaly dopadat na zem.

Chuj utíkal. V zádech slyšel prskání a vrčení, téměř cítil smrdutý dech na zádech. Po kilometru sprintu doběhl k masivní nepropustné stěně z hustých křovisek. Vytáhl z tajného pouzdra na zádech mačetu a prosekával si jí cestičku. Dovolil si krátce se otočit. Ve vzdálenosti nějakých třiceti metrů se lesem pohybovalo několik temných stínů. Nestvůry se stále blížily. Chuj se naposledy mocně rozpřáhl a poslední větve opadly, odhalujíc svažující se mýtinu porostlou vysokou trávou. Uprostřed mýtiny stála zašlá chalupa. S dalším zavrčením za svými zády rozběhl přímo k ní, křoví za jeho zády začalo podléhat náporu smrdutých monster. Vpadl dovnitř a zabouchl za sebou dveře…

Baterkou, kterou si půjčil od hubeného pohraničníka když se k němu otočil na moment před smrtí zády, osvětlil tmavou místnost. Evidentně byla v chalupě jediná. Až na pár polic u zadní stěny a neuvěřitelnou síť pavučin u stropu byla prázdná. V podlaze byl otevřený poklop, který vedl kamsi dolů a Chuj, poté co se ozvalo zaškrábání na dřevěné stěny srubu, možnosti zalézt rychle využil. Dole se nacházela dřevěnými vzpěrami vyztužená místnost rozměrově podobná srubu nad ní. Uprostřed byl těžký dřevěný stůl, za kterým kdosi posedával. Světlo z baterky odhalilo, že posedával už dost dlouho. Onen kdosi byl totiž seschlý kostlivec z vousem do půli hrudního koše, v bílé košili s červenými kalhotami a kloboukem. Na stole ležela křesadlová pistole, hromádka žaludů a petrolejka, Chuj pistoli zabavil a lampu zapálil. mdlé světlo ozářilo okolí. Místnost rozměrově téměř kopírovala chalupu nad sebou, po jejích stěnách byly rozvěšeny kůže, o jejichž původních majitelích nebyl pochyb, a několik mušket. Bylo jasné, kdo byl onen kostlivec a ještě jasnější čím se živil.

Okenice se pomalu otevřela a hadovitá příšera číhající za chatou zvědavě strčila hlavu dovnitř. Třeskl výstřel a svazek stovky let starých žaludů si prodral cestu její mozkovnou. Krev a kusy tkání cákly téměř na okraj lesa. Chuj vykopl dveře a vyšel na denní světlo, na zádech mušketu a v každé ruce pistoli. Za opaskem měl tlustou knihu, kterou našel u mrtvoly. Na koženém přebalu bylo zlatě napsáno „Sviea Europaeus“. Kouř z výstřelu se mu líně plazil okolo těžkých bot, jak vyrazil k lesu na lov…

Po návratu z této zvláštní  chmelové brigády už Chuj do školy nikdy nepřišel. V nepřítomnosti byl vyloučen v druhém pololetí deváté třídy, o čemž ho informoval McGregor. Byla to jedna z posledních věcí, co v Čechách stihl, o týden později byl sám vyhoštěn za zoofilii…

Bezdětný majitel Chujovi oblíbené hospody mu jako svému nejlepšímu štamgastovi odkázal po své smrti podnik, kde pak Chuj zhruba rok a půl provozoval své vyvolené povolání. Setkal se s Ježkem, který mu doporučil pivo z Jihlavy, a původní název „Pivnice u Hnusu“ společně změnili na známé „U Ježka“. Chuj pak po nezbytných stavebních úpravách na svém obydlí jezdil na Svije rok co rok a vznikla historie, jak ji známe. Publikaci Sviea Europaeus si dodnes lze na požádání prohlédnout u výčepu…

„Já bych to vůbec neřešil, švestky si s tim poraděj.“ řekl bezstarostně al-Adam, když se po obrazovce televize v salónku prohnala další dvojice policistů, aby se o vteřinu později ponořila do temnoty Kunratického lesa. Před kamerou a za označením „živě“ stála mladá černovlasá moderátorka, a komentovala dění za sebou. „… a policie je v případě těchto záhadných vražd stále bezradná. V posledních třech dnech jde již o nejméně devatenáctou vraždu, ke které v Praze došlo, a přitom těla ve většině případů chybí. Nyní, po nálezu znetvořených ostatků čtyř žen zde v Kunratickém lese se zdá, že pachatelem těchto hrůzných činů je jakýsi, zřejmě težce tělesně postižený muž, který byl před několika hodinami spatřen v oblasti zříceniny Nového Hradu.“ Redaktorka se odmlčela, když ji těsně minuli tři policisté s tasenými škorpiony. Slečna jim věnovala krátký pohled a otočila se zpět k divákům „Jak můžete vidět, situace je zřejmě ………..

„Tyhle městský“ odfrkl si Krysa, „vždyť ty musej vysílačkou požádat o povolení, než vytáhnou bouchačku…“ „No, hlavně ať ho chytnou“ reagoval opět Adam. „Nemam rád když se mi kolem baráku motá policie.“

Děj na obrazovce náhle dostal nečekaný spád. Ve tmě za moderátorkou se zableskl výstřel, a do záběru se vynořil orgán v potrhané uniformě, který na ramenou nesl silně krvácejícího kolegu. „Utíkejte, je za náma“ křičel vyděšeně na novináře. „Co se děje, počkejte, Pepo, poď sem s tou kamerou!!“ Kamera se stočila k zemi, záběr se rozmazal, a ozýval se jen dusot kroků. Chaos nebral konce. “Panenko skákavá, co to je!?“ křičel Pepa. „Střílejte, no tak“ křičela moderátorka. „Zaseklo se to!!“ křičel policista. Výkřiky hrůzy náhle cosi uťalo. Kamera, stále zapnutá, spadla na zem a přetočila se k dějišti událostí. Všichni tři účikující leželi nehybně a nepochybně mrtví na zemi, z nalíčené tváře moderátorky čišel děs a tekla krev. Tělo policisty se pohybovalo. Zdálo se jakoby ho požíral nějaký pes, ale náhle se jeho hlava prudce vymrštila vzhůru a ukázal se celý útočník.

„Dopr…“ zajíkl se Hanz.

„…. …“ doplnil Chuj. Oči všech byly opřené na obrazovku, kde se mezi mrtvými těly tyčil dva metry vysoký, silně deformovaný důchodce, který měl místo jedné ruky vrostlou berli, na čelisti tesák, a z ramene mu vyrůstala hlava jezevčíka. Kameramana Pepu zřejmě ještě zachvátila posmrtná křeč a tělo se zachvělo. Důchodce ho přibodl berlí k zemi a s mocným nápřahem mu ukopl hlavu. V ten moment bylo vysílání kamery konečně přerušeno zaměstnanci televize.

Obraz zmizel a pouze se rozsvítil nápis „Omluvte technické potíže“.

…

„Neříkejte mi, že kvůli tý pitomý sviji musíme zase z hospody, notabene takle v noci“ rozčiloval se Hanz, a dodal „Jak řikal Adam, necháme to na chlupatejch, ať si to vyřešej.“

„To nejde ty vole, to nám ta svije utekla, tahle situace je kvůli nám, máme za to zodpovědnost.“ namítal naléhavě Johny. Všichni se na něj tiše podívali a postupně jejich mlčení propuklo v mohutný smích. Chuj k němu přistoupil a vlepil mu pohlavek. „Já bych jako šel jo“ řekl pomalu Mara. „Ale tyvole jen proto že to bude sranda, na odpovědnost ti seru“ načež se zvedl, ze stěny sundal jeden z překřížených AUGů a cvakl závěrem. „Ále tak jo, na srandu to beru“ řekl protáhle al-Adam, protáhl se a začal se soukat do kabátu, pod kterým ještě visel samopal UMP ráže .45. Chuj stál u dveří, Hanz s Krysou se přidali čistě proto, že nechtěli zůstávat v hospodě sami, a tak o půlhodinu a jednu zdemolovanou zastávku MHD později nastoupila po zuby ozbrojená skupina na noční autobus směr Chodov.

O ještě deset minut později, když Mara rozbil hlavou jedno z bočních oken a Krysa se vymočil na sedadlo pro postižené, autobusák všechny vyhodil a ti museli jít pěšky.

…

Chodov. Potemnělé nákupní centrum zářilo až k lesu, kde na výpravu čekalo nemilé překvapení v podobě policejního kordonu. Předsunutý fízl raději vyklidil pole a zavolal velitele, který už měl kuráže víc.

„Pánové dál vás nemůžu pustit, řádí nám tady v lese nebez….“ věta odezněla do ztracena, jak se nad průměrně vysokým policistou narovnal dva metry deset vysoký Chuj, a upřeně se na něj zadíval. Jak tak mlčky na sebe koukali už přes deset minut, Adam koukl na ostatní, pokrčil rameny a všichni se vydali přímo do lesa. Policista, který stál za velitelem sice chtěl něco namítnout, ale neodvážil se ani jednat bez rozkazu, ani skákat do řeči Chujovi, který stále upřeně zíral na velitele, takže pouze bezmocně vydechl a zalezl do stínu nedaleké felície. Z temnoty, kde se mezitím ztratila pětice Adam-Hanz-Mara-Johny-Ratte se ozvalo cvakání závěrů a les prořízlo pět proudů světla z baterek.

Část druhá : Monster in the Mist

Kunratický les se úderem druhé utopil v mlze. Ne že by to byla zrovna tatarská omáčka, ale na Pražské poměry šla velmi dobře přirovnat k  lepidlu na tapety. Při tmě jaká navíc panovala, byla viditelnost i se svítilnou na plný výkon sotva 5 metrů. V takových rozestupech se skupina štamgastů od Ježka ubírala směrem k Novému Hradu, což už byly, i přes hrdý název, jenom rozbořené zdi na zarostlém kopečku uprostřed lesa. „Sáákra“ komentoval Hanz mrtvolu policisty, bizardně znetvořenou a napíchnutou na zalomené větvi statného smrku. „Tohle začíná hůř než ten lov na Bivoje…“ řekl Johny a stejně jako ostatní sklopil zrak k zemi. Ani si tím příliš nepomohl, neboť baterky tak osvítily další dvě těla, v podobném stavu jako to na stromě.

„I když je ten důchodce takhle znetvořenej, jakto že má takovej amok a vraždí na potkání?“ Adam pamalu obešel obě těla a vedl skupinku dál načatým směrem. Na načaté téma nikdo nepokračoval, a pouze se všichni prodírali mlhou kupředu.

Na Hrad dorazili po patnácti minutách opatrné chůze. Nikde nikdo. Mara s Hanzem a Krysou postupně prohledali zříceninu a přilehlé okolí, zatímco Adam a Johny se usadili na suché listí. „Mě to příde nahovno“ začal Johny. „Měli bysme ho sem nějak nalákat… a rychle to sfouknout“ „Moje řeč“ řekl Mara, který se právě vrátil z obchůzky. „Vzadu má něco jako hnízdo, sou tam kusy mrtvejch fízlů a dokonce pistoli sem tam našel“ a zamával policejní čezetou. Se slovy „dem lákat“ namířil kamsi nahoru a rychlým výstřelem sejmul ptačí budku na nejbližším stromě. „Vole“ řekl Adam. Z hlouby lesa, ale ne zase nějak daleko se ozval štěkavý výkřik. „A je to“ odvětil Mara a strčil pistoli do kapsy, přičemž ještě zavadil o spoušť a ustřelil si špičku boty.

Jelikož se na Hrad dalo tiše dostat pouze z jednoho směru kde nebyl kopec ohraničený příkrým svahem, lovci ustanovili rojnici, zalehli do listí a zhasli svítilny. Nezbývalo než čekat.

Náhle se před nimi něco šustlo a z poza skupiny stromů vyběhl stín, který pouze rozčísl mlhu a ihned zmizel. Mara naběhl z levé strany, Hanz a Ratte z pravé, přičemž se všichni navzájem ztratili z dohledu a pouze obláčky světla ze znovu rozsvícených svítilen prozrazovaly přibližnou pozici. Johny zůstal s Adamem na středu a stejně jako on zaměřoval směr kde zahlédli pohyb. Ten se vzápětí vynořil ani ne deset metrů od nich a rychle se pohyboval směrem k Marově pozici.

Adam vypálil automatem po stínu celý zásobník, ale netrefil nic než stromy a mlhu, a oběma to pramálo vadilo. Mutant mezitím seskočil do mělké prohlubně před dvojicí střelců, aby unikl palbě. Mara, který se tam krčil, vstal a odkryl svítilnu. Byl od monstra sotva metr, jezevčík ho ihned zmerčil a i zbytek postavy se začal otáčet jeho směrem. Bohém se jen usmál, namířil AUG důchodci na hlavu a stiskl spoušt. Štěkání elekromotoru a proud kuliček 6mm BB Marovi úsměv z tváře rychle smazal. Vzal v hospodě ze zdi špatný AUG. Než se stihl vzpamatovat a vynadat si, že nezkontroloval zásobník, čelisti jezevčíka se mu zasekly do ramene. „Jau, pusť mě ty bestie!!!“ křičel, upustil pušku na zem a tloukl do psí hlavy kladívkem na sklo, které ukradl cestou autobusem. Jezevčíkova hlava sama o sobě nic nezmohla, ale to už se snesla prudká rána berlí, která Maru poslala do těžkého bezvědomí.

Adam vyndal z UMP zásobník a zahodil ho prudce do mlhy. Z kapsy vytáhl nový a nasadil ho do zbraně, přičemž stále s Johnym obezřetně postupovali vpřed. Mlha se náhle rozestoupila a dvojice se ocitla na pokraji dolíku, na jehož dně ležel bezvědomý Mara. Z druhé strany ve stejnou chvíli přiběhli Hanz a Ratte, který poplašeně vykřikl. Ostatní se pootočili ve směru jeho pohledu a hned bylo jasné proč. Na pokraji dolíku ležel mrtvý mutant. Z jednoho jeho oka, toho které mělo plochu jako talíř na pizzu, trčel zásobník z UMP..

Hanz zručně prošacoval mrtvému důchodci kapsy, vytáhl peněženku, zanadával na výši důchodů a zklamaně ji hodil za hlavu. Psí hlava ještě žila, zlostně na něho vrčela a snažila se ho pokousat. „Hajzle!“ zanadával, a zadupl ji kanadou do hlíny. Mara se probral, i když s pořádnou boulí na hlavě, a pomalu se všichni odebrali k návratu do výčepu.

…

„Chuji, už je hotovo“ křikl Johny na Armstronga, který se jako totem tyčil nad nebohým policejním náčelníkem, který už přestával zvládat klepání kolen, nehledě na zvádnutí svěračů. Chuj se bezeslova otočil a několika dlouhými kroky se přidal se k odcházející skupině. Policistova kolena se konečně podlomila…

Na rohu ulice se směrem od metra objevila nová postava, která do dění na ulici zapadala asi jako kaviár k nakládanému hermelínu. Hanz se zhluboka nadechl. Byl to opravdu on. On sám, oholený, s precizně zastřiženými vlasy a v kvalitním obleku. Zachvěl se odporem. Počkal, až se jeho protějšek zastavil, aby se rozhlédl zda může přejít ulici, a stiskl spoušť. Speciální kulka ráže 9 milimetrů neslyšně opustila tlumičem prodlouženou hlaveň a prolétla tou namydlenou, učesanou a nagelovanou hlavou jako fašista Belgií. Mrtvola se zhroutila na chodník, gel s mozkomíšním mokem reagovaly pěnou a bubláním. Hanz zastřelil ještě bezdomovce a tři romy, aby zametl stopy a odreagoval se, a pak zmizel ve tmě.

…

„Vždyť ste všichni viděli jak mi ta potvora ukopla hlavu!“

„To je prdlajs, aspoň si to měl celkem rychlý, mně překousla ruku a rozpárala břicho, co si myslíš, že to byla sranda?“ zareagoval prudce al-Adam na Ratteho zvolání, a s Hagennem, který skončil také s kopýtky ve střevech a navíc roztržený na dva bezhlavé kusy, na sebe souhlasně kývli.

Bylo zkrátka na první pohled jasné, jak hospoda po oné podivné události ožila a tradiční pokecávání se rozléhalo salónkem i přes trauma, které osazensvo dozajista prodělalo.

„Heč a já to měl nejrychlejší“ vychloubal se Hanz „Skoro sem to kopýtko ani necejtil, šlo to přímo do srdce“ a dloubl podtáckem do Johnyho, který mlčky mlčel a zamyšleně hleděl do svého půllitru. „Jak vlastně zabil tebe?“ zeptal se pyrotechnika Hagenn. Johny se naklonil a cosi Hagennovi pošeptal. Ten jenom zbledl, vyexoval svoji dvanáctku a skelným pohledem se opřel o prázdnou sklenici, jako by cák pěny stékající pomalu po skle držel v sobě tajemství smyslu života. „Tak jak?!“ naléhal stále Hanz. Odpovědi se mu nedostalo .

…

V zámku dveří panelákového bytu zachrastily klíče.

„Dobrý bože!!“ vykřikl Krysa, když v domovních dveřích pohlédl do tváře sám sobě. Jeho identická kopie stála metr od něj, a zkoumavě na něho hleděla. „Vyrost si z otrávenejch utopenců, seš moje nepovedená kopie a musim tě zabít. Zajdem na pivo?“

„Jo, to by šlo. Máti, du do hospody se svým klonem, přídu do půlnoci.“ Za dvěma hlodavci se zabouchly dveře na začátku družného rozhovoru, který pokračoval ještě celých šest hodin v hospodě „Na padesátém“. Teprve až po jedenáctém ležáku se oba Krysové dostali do sporu zahrnující dílo Salvadora Dalího, a za mávání kolty se přesunuli na ulici před hospodou. Vzdáleni od sebe přesně patnáct kroků oba jednohlasně zvolali: „Je to sračka“ a půlnoční Skalku rozechvěly dva téměř souběžné výstřely…

…

„Tak to je pak panečku pánové… pěknej průser“ pomalu pronesl Hanz.

Chuj, pomalu přikývl. Před nějakými deseti minutami totiž partě, která v salónku nad pivem probírala své smrti, sdělil otřesnou, až šokující zprávu – oněch pět utopenců, po kterých se přeměnili, nebyly jediné, které už toho dne prodal.

Pár hodin před onou záhadnou metamorfózou měla nedaleká základní škola velkou přestávku, a tak jako aspoň třikrát do týdne, osmáci a deváťáci se zastavili na pivo a nějaké ty pochutiny. Armstrong před nějakou dobou s ohromným úspěchem zavedl smažené sýry v housce po pár korunách, a od té doby se tu žáci a žákyně slézali dokonce ještě častěji, což ostatně nebylo divu, neboť podlévané denaturákem chutnaly i Ježkovi a to byl dalece vyhlášený labužník.

Nicméně. Chuj byl nucen otevřít první sklenici utopenců z nové várky a naservíroval je šestici různých studentů, kteří se ovšem vrátili zpět do školy, nebo dokonce již odešli domů, aniž přeměna stačila proběhnout. Krom toho neměli patrně v krvi dostatečný objem alkoholu, který byl podle Chuje nezbytný pro zdárné dokončení procesu. Nebyl si vlastně ani jistý co by se stalo při proměně na přímém slunečním světle, nebo při fyzické námaze, což je jakási zvrácenost, které se dnešní mládež sem tam oddává. Jisté bylo jen to, že pro vzniklé tvory není na zemi místo…

…

Ježek se prohnal zakouřeným výčepem jako tornádo, dva nezainteresované hosty podvalil pupkem, čehož si ani nevšiml, a rozlícený do běla se vyřítil sestřelit reflektory zářící reklamní vzducholoď, propagující novou protialkoholickou léčebnu na jih od Prahy. Hagenn, který jen tak tak stačil uhnout rozzuřenému bodlináči, kopl do sebe zbytek piva a vydal se, s podomácku zkrácenou Saigou pod košilí, do večerních ulic.

Johny tak zůstal jako jediný sedět v lokále. Ze židle se od svého znovuzrození zvedl jedinkrát, krátce poté co Chuj přinesl do salónku novinky o dvojnících. Byl pryč asi dvě hodiny, a vrátil se akorát ve chvíli, kdy se al-Adam, ožralý jako motyka, soukal do kožené bundy, a s UMPčkem v ruce malátně vyšel z hospody.

Když mu Chuj po dvou hodinách nesl pátý ležák, Johnyho mobil krátce zapípal. Pyrotechnik pozvedl přístroj na úroveň očí a krátce se zadíval na displej. To co uviděl ho zřejmě potěšilo protože se pousmál, a zároveň znechutilo, protože se otřásl hnusem. Namačkal několik čísel a stiskl potvrzovací tlačítko. Pokud by Johny nechal ležet mobil na stole, když pozoroval dění na displeji, ostatní hosté by měli šanci zahlédnout záběr infračervené kamery zabírající vrata do zahrady jeho domu. Do záběru vstoupil na první pohled odporný satanista s dechberoucí demencí v bledé tváři a navíc se zjevnou zálibou v sebepoškozování. Měl jasně Johnyho tvář, ale hlavu doplňovaly dlouhé vlasy a zbytek postavy neomylně značil dobře vyvinutou dívku. V okamžiku kdy Johny stiskl potvrzovací tlačítko, Unhoští otřásl mohutný výbuch, a spojení s kamerou se přerušilo.

Takže Chuj měl pravdu o vlivu slunečního světla. Deformovalo osobnost a fyzické vzevření klonu. Zvláštní. Chuj se ani nezmínil, že jeden z nich byla holka.

…

Hagenn bloumal městem. To se řekne, najít svůj klon. Ale jak? Podle zážiků ostatních se dvojník vždy vyskytoval poblíž „svého“ bydliště. Vždyť Hanz před pár hodinami zastřelil svůj klon přímo na Palmovce. Další teorií bylo, že se klon snaží dostat do prostředí, které je mu známé, a právě v to Hagenn právě doufal. Malé armádní parkoviště pár stanic od Andělu, kam právě mířil, mohlo poskytnout řešení.

…

Adam stál uprostřed chodníku. V hlavě mu hučelo, a pohled měl zamlžený. Teprve po pár minutách dokázal pozvednout ruku a podívat se na ní, což mělo za následek sklouznutí pohledu dál, až na rameno a posléze i jeho přejetí po celém těle. CO to měl na sobě, od kdy nosil koženou bundu, co se stalo? Zandával a bez rozmyslu ji ze sebe strhl. Černé triko a volné džíny? To přece nebyl jeho styl. V kapse našel peněženku, otevřel ji, vybral cennosti a zahodil jí. Dal se do pohybu, čekalo ho něco, co musí nezbytně nutně udělat, jinak zešílí. Jako v amoku vlezl do nejbližšího nákupního centra a v něm do značkového obchodu s módou. Rychle našel, a na regálech a věšácích si nabral těsné bílé kalhoty, vyšívané slipy a růžovou košili, s čímž okamžitě zmizel v kabince a zatáhl za sebou závěs. Ozvalo se jen poděšené zasténání. „Chlupy…“ ozval se vyděšený šepot „to je nechutný, a ty vlasy půjdou dolů!!“.

S těmito slovy opět prošacoval oblečení co právě sundal. Na opasku bylo pouzdro s bajonetem, a tak nůž vytáhl a dobrých deset minut odřezával mohutný ohon, který měl pěstěný mezi lopatky. Vlasy padly na podlahu kabinky, kde je dvojník odkopl ven mezi regály a dokončil oblékání.

Už oblečený a s platební kartou v ruce odhrnul závěs kabinky a zarazil se. Proti němu stálo to, co při příchodu do prodejny uviděl v zrcadle – neoholený vlasáč měl jednu koženou bundu na sobě, druhou měl jakoby přehozenou kolem rukou. Přesto se mu nepovedlo zcela zakrýt tlumič samopalu, který bunda obsahovala. Dvojník se zakoktal, ale šance promluvit se mu nedostalo. Dvacet kulek z UMP mu rozpáralo hrudník i kabinku za jeho zády, zrcadlo se rozsypalo na zem, mezi cákance krve a kusy žeber.

al-Adam sklonil bundu se zbraní. „Dík, vole, teď mám dvě.“ prohodil směrem k mrtvole, a svižnou chůzí opustil místo činu.

…

Byl tam. Hagenn ho okamžitě poznal a téměř poskočil radostí. Jeho dvojník, mladík v nejběžnější středoškolské módě, ještě se sluchátky na uších, spal pod podvozkem vojenské V3S. Její řidič se akorát vyloupl ze dveří vrátnice, pohazoval si klíčky od náklaďáku z jedné ruky do druhé a pročítal si dnešní trasu. Hagenn neváhal, vytáhl kus padákové šňury a přivázal dvojníka za nohy k podvozku, načež zalezl, aby ho řidič nezahlédl. Poté co automobil odstartoval směrem z Prahy, Hagenn se krátce tím směrem vypravil.

Krvavá stopa začínala v první zatáčce…

„Ahoj lidi“ vyhrkl Krysa, když uřícený vletěl do salónku. Byl poslední, kdo se ještě neusadil k týmovému stolu, kde se zase jednou od lovu sešlo originální i živé osazenstvo, ke kterému se zase jednou připojil i zbytek ASP. Na věšák odložil dvě SAAčka, akorát když se Chuj blížil s další rundou. A život šel dál, aniž si kdokoliv uvědomil, že se na jeden utopenec zapomělo.

Na křižovatce se ozval dusot nohou, aby se ze tmy vynořili Krysa, al-Adam a Hanz se zbraněmi v rukou. Pochopili, že jdou pozdě, jakmile přišli k Fukovi stojícímu smutně na kraji ulice. „Tak čau ty hajzle“ řekl polohlasně Hanz a dloubl do tragicky zesnulého svojí dvouhlavňovou brokovnicí. Robin jim krátce pokynul na smrdutou stopu, kterou po sobě Bivoj zanechal, tasil meč a čtveřice lovců se beze slov vydala na cestu.

…

Od lovu Svijí v horách na severu uplynul pouhý den. Armstrong si musel půjčit Liazku, aby všechny úlovky bylo vůbec možné přivézt do Prahy, a dvůr za jeho hospodou byl přeplněný. Kolem půlnoci už celkem osmnáct kousků na dvoře vyspávalo ve frontě do Chujova mlýnku na maso, když před hospodou zastavila dodávka, ve které se Hagenn a Johny vraceli s poslední Svijí, co se už nikam jinam nevešla. Ani jeden netušil, že spící hromada smradlavého prasohada v nákladovém prostoru nebyla zas až tak spící. Uspávací šipka, kterou byla tato svije zasažena, totiž projela pouze ušním lalůčkem, a došlo tak k doručení pouze zlomku množství anestetika, které bylo nutné k uspání Svije na dostatečnou dobu. A tak, zatímco ostatní svije se probouzely až po čtyřiadvaceti hodinách, tento samec, kterému dal Johny lehce posměšné jméno Bivoj, se probudil po pouhých šesti, v momentě, kdy Hagenn otevřel nákladový prostor. Bolestný výkřik, který vznikl ve střevech páraných kopýtky ustal, když Bivoj ukousl Hagennovi hlavu.

Než Johny ve zmatku vyhrabal z pouzdra Glock, Bivoj rozpažil, roztrhaje tím Hagennovu mrtvolu vedví, vysoukal se z dodávky a odlezl do šera.

…

„Quo Vadis“ zeptal se Robin, když čtyřka, jdoucí kolem dlouhé řady garáží po Bivojově stopě, prošla kolem hromady ještě teplých, napůl sežraných ostatků jakéhosi důchodce, který byl zřejmě na noční procházce se svým jezevčíkem. Když zkřížil Sviji cestu. Horní polovina jezevčíka opravdu ležela opodál, kde na ní hodovala krysí rodinka. „Jdu se kouknout za příbuznejma“ odvětil Ratte a fascinovaně hleděl na hlodavce, kteří se právě snažili pozůstatky psíka odtáhnout do stínu za garáže. „A co jako, chceš si taky kousnout“ komentoval situaci al-Adam „vyser se na to, máme práci“. Hlodavec už se otáčel, aby se připojil zpátky ke skupině, když tu náhle krysy pustily jezevčíka a rozutekly se do stran. Krysa zavětřil, vystáhl SAAčko a vykoukl do tmy za garáží. Ozvala se dutá rána prudkého nárazu kopýtka na kost lebeční, Krysa udělal se slabým zasténáním salto vzad, dopadl na zem a zůstal bez hnutí ležet. „Ty vole!!!“ zařval Hanz, když stejně jako ostatní tasil zbraň a míříce na roh postupoval do palebného postavení. Pozdě. Bivoj už mizel v křoví za dalším z paneláků, a ještě si olizoval kopýtko, kde se mu zřejmě zachytil kus Krysovy lebky i s jejím obsahem. „Tohle tomu hajzlovi nedaruju“ zahrozil Hanz, zamával brokovnicí nad hlavou a pustil se do pronásledování. Za několik vteřin zmizel za panelákem i on. al-Adam se mezitím skláněl nad Rattem. Evidentně byl ještě naživu, i když téměř polovina jeho hlavy zmizela spolu s Bivojem. Těžce a nepravidelně vydechoval a snažil se něco říct. „Co je, mluv“ řekl al-Adam a sklonil se níž. „Zab…mě…“ zasípal Ratte.

Ozvalo se zasvištění čepele.

…

Zpráva o brutální smrti Hagenna dorazila do hospody relativně rychle. Na okna do ulice se totiž snesla sprška krve, Ježka, který spal na předzahrádce zasáhl pletenec z tenkého střeva, a krom toho zaznělo i několik výstřelů co Johny vypálil směrem, kterým Svije utekla.

Trestnou výpravu zformoval Robin Fuk, téměř ihned se do ní zapojili i všichni ostatní účastníci Lovu, kromě Chuje, který na dvorku dohlížel na probouzející se plazokance, a Ježka, který si ze střev vyráběl balónky na nějakou narozeninovou oslavu.

Všichni sice byli ozbrojení, ale jelikož protisvijí sprej už při lovu došel, dodatečně se přibalení dalších kvérů nikdo nebránil. Robin tajemně trval na tom, aby si každý vzal nějaký z jeho sbírky gotických jedenapůlručních mečů, kromě toho Johny sáhl po P90tce a Hanz se vzpomínkou na první Vietcong zabral dvojhlavňovku Baikal. Na pípě si každý dal poslední ležák, a prátelé vyrazili vstříc temnému sídlišti, kam vedla svijí stopa.

…

„Insequor sui !“ křikl Robin na al-Adama, jakmile se Ratteho hlava dokutálela na okraj chodníku. Krysí rodinka, místo aby se vrátila k jezevčíkovi, začala ji okamžitě ohlodávat. Velekněz vrátil meč do pochvy, vytáhl pět-sedmičky a rozběhl se směrem, kterým zmizeli Bivoj s Hanzem. Zatímco Robin vyrazil na opačnou stranu aby sviji obešel, a-Adam už vběhl přímo do středu hrůzné scény.

Svije, plazící se kolem stěny paneláku, zařvala bolestí, když jí zasáhl výstřel z Hanzovi brokovnice, a oddělil jedno z kopítek, které odlétlo neuvěřitelnou rychlostí ke zdi domu. Boužel pro Hanze, který se právě chystal vypálit druhou ránu, tam svoji dráhu neskončilo. Odražen od masivní panelové konstrukce, kus rohoviny se střelci ostrou hranou zaryl přímo do srdce a Hanz na místě zemřel.

„Chcípni potvoro !!“ zařval al-Adam, pozvedl pistole a okamžitě zahájil na Sviji palbu. Na vzdálenost necelých patnáct metrů nemohl Sviji, ze které ještě tryskala krev, minout.

Přesto se ani po deseti ranách z každé zbraně nic nestalo, Svije se přetočila směrem k útočníkovi, velkou rychlostí se přibližovala a bojovně chrčela. Kdyby Adam vytáhl ze zbraní zásobníky, vypadl by spolu s nimi papírek s nápisem „Dal sem ti tam slepáky, ať si trochu užiješ, podepsán monsieur Ježek“. Na to, ani na nevyhnutelný následný vteklý řev neměl Velekněz, který prostě jen věděl že je neco špatně, čas. Bivoj se přiblížil na pět metrů, když Adam, zahodil pistole, vytáhl meč a rozmáchl se s cílem useknout mu hlavu. V ten moment svije provedla výpad a jednu z napřažených rukou al-Adamovi překousla v lokti. Úder meče, který následně dopadl, byl tak poháněn spíše bolestí a zděšením, než zuřivostí, a místo hlavy odsekla čepel druhé kopyto.

Adam odskočil o krok dozadu, Bivoje však ztráta druhé končetiny nezpomalila tolik jak doufal. Svije otočila hlavu na bok, a sekla po al-Adamovi tesákem. S mečem napřaženým k dalšímu seknutí neměl velekněz šanci úder vykrýt, a tesák mu projel hrudníkem a břišní dutinou. Lovec naposledy zachrčel a padl na asfalt do kaluže vlastních vnitřností. Krev začala pomalu stékat do kanálu.
…

Krvácející Bivoj se doplazil na roh ulice když z výšky přilétla uspávací šipka. Svije zavrčela a ve vteřině kdy Robin Fuk seskočil z lampy pouličního osvětlení, kde s foukačkou číhal, se skácela k zemi. Zatroubil na roh a po pár minutách se ze tmy se vynořil Chuj Armstrong se čtyřkolákem. Společně Bivoje naložili a vydali se směrem k hospodě, kde měl Sviják přijít první na řadu, v nové várce naložených buřtů…

Do hospody, kde i nyní, několik týdnů po pohřbu pěti členů týmu, byla pípa ověšena černým plátnem za tyto zemřelé štamgasty, přišla do hospody pětice hostů. Asi čtyřicetiletý oštěpař za zenitem, který zapíjel prohru na olimpiádě v devadesátém čtvrtém, se usadil v rohu, a čtveřice spolužáků z nedaleké školy, kteří před pár nedělemi skončili devítku obsadila střed. Všichni si, s odsupem několika minut objednali utopence, první letní várku, původem z Bivoje. Čas plynul. Po nějakých dvou hodinách se spolužáci zvedli od stolu a přesedli si bezeslova k oštěpaři, ten si s nimi přiťukl a všichni vyexovali svoje piva.

Kouř v hospodě prudce zavýřil. Po tvářích návštěvníků se rozehrály bolestné grimasy, jak se začlo dít cosi divného, pro normálního člověka nemožného. Dvěma z mladíků vyrazily na hlavě dlouhé vlasy, dvěma z obličejů začaly růst brýle, ostěpaři vypadal plnovous. Oblečení popraskalo a opadávalo, jak se pod ním formovaly kožené bundy, kabáty a zbraňová pouzdra.

Chuj od pípy fascinovaně pozoroval Hagenna, Johnyho, Krysu, Hanze a al-Adama jak sedí u stolu a zmateně koukají okolo sebe…

“Jdu chcát” pronesl Hanz. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Adam s Krysou a Jerrym se věnovali rozebírání výhod a nevýhod belgického vojenského oblečení a nikdo jiný v tuto chvíli u stolu nebyl. Hanz si ještě jednou lokl napěněného ležáku a vrávoravým krokem se vydal k chodbičce vedoucí k toaletám. Minul dveře s nápisem “Sklad” a vstoupil na pány. Měl ten večer už dobře přes dvanáct kousků a poctivý neředěný ležák činil své. Nad staromódním žlabem, který U Ježka sloužil k vykonání malé potřeby se zapřel hlavou o strategicky umístěný kožený polštářek, vytasil povstalce a začal zkrápět mocným proudem moči pavouka, který se do žlábku naivně spustil s vidinou potravy. Zrovna když osminohý Jaques Cousteu prohrál svůj boj se živlem, Hanzovým sluhovodem se prodral slabý, chrčivý zvuk. Chcáč se lehce zamračil, doklepal a zapínal poklopec když se zvuk ozval znovu. V jeho alkoholem posilněném mozku svedla krátkou bitvu žízeň se zvědavostí, a žízeň vyhrála. Dopnul kalhoty, otevřel dveře a v matném světle na konci chodby uviděl vrávorajícího Jerryho, hnaného voláním přírody. “Táák co stará vojno, norrmálně Adam zase chrrápe” pronesl Jerry, přátelsky plácl kamaráda po rameni a zakopl. Chvíli tento nestoudný skaut jen letěl vzduchem a posléze vrazil do Hanze, který se mu marně pokoušel uhnout. Oba narazili do dveří Skladu, což starý zámek nevydržel a čtyřrukký propletenec prolétl dovnitř.

“Tyvole co to..” začal Hanz, když se na podlaze rozkoukal. Světlo z chodby ozařovalo řeznické háky, kýty stažené z kůže zavěšené u stropu a nejrůznější zubaté a ostře vypadající nástroje. Spolu s chladným vzduchem v místnosti to vypadalo poměrně strašidelně, a Hanz s povděkem pomyslel na čerstvě vyprázdněný měchýř. Pohlédl na Jerryho, který si právě stočil ruku pod hlavu a spokojeně spal. Vstal, udělal dva kroky na chodbu a pomalu dveře zavřel.

“Kde se flákáš, když je i Jerry pryč. Jestli vy spolu něco máte, tak přísahám že mě tady už nikdo neuvidí, ty bukvice nezvedená” pravil Krysa zatímco spícího Adama přivazoval vlasy za opěradlo židle. “To by nikomu nevadilo,” odvětil Hanz “aspoň by Chuj neměl tolik nádobí.” Krysa, věren komunistické teorii dělby práce totiž věřil, že objem jeho výroby na lince v továrně se náležitě musí projevit na objemu práce kterou on připraví ostatním. Proto jedl například guláš zásadně ze tří talířu, vždy na jednom omáčku, na dalších potom maso a knedlíky, a proto také v létě nadával na imperialistického štváče Slunce, které vyhánělo poptávku po klimatizačních rourách do nebeských výšin. Hanz zrovna zvedal nedopitý půllitr ze stolu, když se ozvala hromová rána, a řada sprostých zaklení. Chuj zvědavě vzhléd od výčepu a vypravil se do chodby k toaletám. Ozvala se další nadávka, ale to už v Hanzovi zvítězila zvědavost. “Jerry určitě něco posral, poďte se podívat.” řekl a Adam, kterého předtím probudil lomoz se pokusil vstát. Vlasy ovšem tvořily spolehlivý uzel, a tak se zapletl do židle a natáhl se jak široký tak dlouhý. Krysa se záchvatech škodolibého smíchu vztyčil a následoval Hanze.

Ke dveřím skladu dorazili akorát když Chuj rozsvítil a odhalil tak Jerryho, který se právě zdvihal z podlahy ze změti smetáků a jiného nářadí. Chuj si rychlým pohledem změřil kýbl na mytí podlahy, který si Jerry spletl s mušlí, a zvedl výtečníka za ucho. Ten sice znovu zaklel, ale byl rád že konečně stojí a tak nasadil nevinný úsměv a rozhlížel se po místnosti. Při pohledu na zakrvácený stůl a stažené kůže mu úsměv zmizel. “Teda už sem viděl kuchyni v čínský čtvrti po válce bambusovejch mafií, ale tohle taky vypadá hodně drsně, pravil Krysa. Hanz mezitím zkoumal černobílou fotografii, na které Chuj, vyzbrojený třímetrovou píkou pózuje u zhrouceného těla pokrytého nepravidelnou srstí. “Dost pěkný, to je pštros?” zeptal se Chuje. Chuj zašátral v kapse kabátu, a vylovil papírovou cedulku s nápisem “Zejtra vysvětlim”. Hanz pokrčil rameny, sebral Krysu, který právě obdivoval kose podobný nástroj, vysící ze stěny a vrátili se i Jerrym na chodbu. “Tak o co šlo” zeptal se Adam, který konečně rozpletl uzel kolem židle. “Místnost plná krvavejch čepelí, jak linka na porcování zmutovanejch mandelinek, amerického brouka” zapěl Krysa hromově, a vrátil se k pivu. “Takže o to zajímavý zase přídu” zavrčel Adam “aby ti bimbas uhnil ty Gottwaldův pohůnku!”

Druhý den seděla parta v lokále už na oběd. Adam s Jerrym a Hanzem právě dojídali guláš, zatímco Johny ukusoval mrkev a volnou rukou listoval časopisem Mladé Pole. “Uhni vidláku” křikl Krysa, který si sedal na lavici vedle něj. “Jakej vidlák,” obořil se na něj Johny “co čteš ty smím-li se ptát?” “Zpravidla manifest, učená to kniha,” pochvaloval si Krysa a poplácával se po kapse blůzy nadité marxistickou tiskovinou. “Kdybys radši čet něco co by ti prospělo, třeba Čtyřlístek, vsadím se že od Pinďi a Fifinky by ses lecos naučil.” “Nenarážej tady na mrd, to je odporný přežitek imperialismu, který z tebe tahá páchnoucí dolary!” zahrozil Krysa paží ve vzduchu. “Z tebe možná,” odsekl s plnou pusou Adam, “my ostatní to máme zadarmo.”

Další debatu ukončil Chuj, který vykoukl z chodby ke skladu a mávl na rozohněnou skupinu. Místnost byla tentokrát plně osvícená a kromě silné zářivky na stropě vnikal proud světla ještě průzorem ve dveřích do dalsí místnosti. Dveře to byly pobité kovem, velice masivní a s těžkou závorou, jištěné navíc řetězem s několika zámky. Chuj mlčky pokynul k průzoru. Johny s hlávkou salátu přistoupil ke dveřím a nahlédl dovnitř. Na chvíli strnul a pak, když se probudil jeho vnitřní přírodopisec, vyskočil skoro ke stropu. “To si děláš srandu!” křikl a poodstoupil aby se mohli podívat také ostatní. za dveřmi byla malá místnost, možná 3×3 metry, pokrytá na zemi senem a ozářená slabou žárovkou zapuštěnou do stropu. Na zemi se líně převalovala hadovitá, řídce osrstěná obluda, s prasečím rypákem se dvěma ostrými tesáky a párem krátkých končetin zakončených kopýtky. “To je Svije Evropská” zajásal Johny. “Menší prý žily i ve středních čechách, ve Velkém Másle dokonce našli při stavbě kravína částečnou kostru. Má se za to že vymřely už před stovkama let! Co dělaj zrovna tady?” Chuj vytáhl z kapsy další zmuchlaný papírek. Stálo na něm: “Vím kde žijou. Ale mam tady poslední. Musej se chytit další, aby bylo na zimu maso, mlíko a vejce…” “Tyhle svině že žijou někde volně jo?” pronesl Krysa, který opatrně nahlížel průzorem do klece. Svije koukala přímo na něj, vlnila se a temně mručela. “Krysa ty radši doufej že se nechce pářit” řekl Jerry který oba subjekty pozoroval. “Co my s tím?” zeptal se Chuje prozíravě Hanz. Chuj už ovšem lovil s kapsy další papírek. Stálo na něm: “Budete dělat náhončí, zbraně a výstroj vám pučim.  Pár piv vám to tady hodí.” “Jdu do toho” řekl Hanz a založil ruce v bok. “Jo, nic naplánovanýho nemám..” řekl Adam koukl na Johnyho, který si už papírový pytlík od salátovky psal seznam zásob na cestu. Jerry a Krysa se podívali jeden na druhého, a rázně pokývali.

“Kurva, cesta jak tankodrom” postěžoval si Adam, když Armstrongova Tatra 805 ve vojenské úpravě projela další výmol. Automobil se statečně prodíral náročným terénem a drtil podrost, který měl dost troufalosti vyslat větve pod jeho nápravy. “Co chceš,” ozval se Johny “tohle je ještě dálnice, když to porovnám s cestama co maj v Senomorech. Bruntálský valaši na tom měli co dělat a cesta do sousední vsi trvala dva dny..” “Ticho tam, sme na místě!” okřikl je Hanz, který s Chujem seděl v kabině. Náklaďák zastavil na mýtině vedle menšího dřevěného srubu a vojenské boty členů lovecké výpravy začaly z korby dopadat do vysoké trávy. Chuj vytáhl z kabátu klíč  a s hlasitým lomozem a vrzáním se dveře do chaty otevřely. Srub vypadal zevnitř skoro stejně zašle jako z venku. Stěny byly pokryté vydělanými kůžemi, a vzduch byl prosycený vlhkým, zatuchlým puchem. Jediné zařízení tvořil masivní, stářím zčernalý stůl, několik židlí a výmluvně v rohu postavný kbelík.  V bedně pod stolem ležela sklenice kořalky, různorodá sada sklenic a karty na prší. Chuj, jako každý správný chalupář, nechal minule připraveno na zátop. “Pánové, jako doma” pronesl Krysa a s gustem se do připraveného kbelíku vymočil. Adam mezitím zasedl ke stolu, a k tomu se posléze odebral i Chuj, který na něj složil těžce vypadající batoh. Nejprve vytáhl krátké karabiny uzpůsobené pro střelbu uspávacích šipek. “Zoo Praha?” podivil se Hanz nápisu na závěru. “koukám že máš známý všude možně..” Jakmile byly karabiny na stole, hodil Adamovým směrem kožené pouzdro s pistolí Mannlicher 1905, a poté podaroval i ostatní. Hanz obdržel nerezem se lesknoucí americký Automag III, Jerry Colt 1911 s podpažním pouzdrem a Johny Jugoslávskou pistoli Jovanovič. Krysa odmítl nabízenou Mauser HsP a vytasil švýcarský SIG 226. “Můj vlastní, upravil sem si komoru, teď se nezasekne ani kdyby tam bylo půl kila bláta” pochvaloval si a točil si s pistolí na prstu. Chuj jen pokrčil rameny a zatímco Adam už zkoumal kvalitu naskladněné pálenky, rozdal skupině ještě několik krabiček s náboji.O několik minut později už v chjdě panovala bujará zábava. Krysa se jako obvykle snažil přítomným vysvětlit že šuk je zlo, což mu Chuj vyvracel tím, že mu ukazoval bloček, kam si zakrasloval své oblíbené polohy včetně popisů. Alkoholem zmožený Adam spal v hamace, důkladně zavinut ostatními do úhledného kokonu, a podobně opilý Johny vysvětloval Jerrymu s Hanzem historii Kukuřičných válek na počátku devadesátých let, mezi Horními Uhrosaji a Hlenovou Lhotou. Toto posezení pokračovalo až do pozdních nočních hodin, a na východě začalo pomalu svítat.

Hanz vstal, a po zběžné osobní hygieně, která spočívala v prohoupnutí pupku a prodrbání vousů se vydal pootevřenými dveřmi na sluncem prosvětlenou paseku. Z chaty se ozval náraz těla na podlahu a mimořádně sprosté zaklení. Posléze z chaty vylezl Adam, který se právě úspěšně vyřezal z hamaky a živě klusal k nejbližšímu keři. “Neviděls Chuje?” zeptal se Hanze. “Neviděl” “Tak seš slepej,” odvětil Adam, který oklepal, otočil se a uviděl Chuje postávat na odvrácené straně paseky. Oba se vydali za ním, a Adam ještě škodolibě  vhodil do srubu solidně velkou petardu. Následná rána vyvolala vlnu nadávek, ale to už se dvojice blížila k Chujovi.

Zhruba v ten moment také rozdělil mezi skupinou potřebné lovecké instrumenty. V první řadě se každý musel důkladně nastříkat repelentem proti Svijím, na což Chuj velmi důrazně mlčel, a pro jistotu dal každému plechovku do zásoby. Do výzbroje každý dostal plně automatickou pušku Sleepwalker, na což kdosi reagoval slovy „Dyť je to kalach !?“ a jal se cvakat závěrem, i když evidentně šlo o jakýsi hybrid Chujovi vlastní konstrukce. Výběr sekundárních zbraní byl rovněž znamenitý. O pistoli FN Five-seveN by Hanz svedl rychlou bitku s al-Adamem, nebýt Tokarevu, který mu Chuj zavčas nabídl. Hagenn si opět vypůjčil Gyrojet, Johny vzal za vděk automatickým Glockem a Krysa bez zaváhání sáhl po Coltu SAA.

Ráno po chlastačce, když Chuj vyzvedl a rozdělil i náboje, se skupina lovců po dvojicích rozešla do lesa.

Úderná dvojice záškodníků Johny – Ratte se prodírala lesem směrem k severozápadu. Porost postupně řídl, když se Johny zastavil a zavětřil. „Hej, cejtíš to?“ „Nojó, tak sem se tejden nemyl, ale ta sprcha si začala“ odvětil ublíženě Krysa. „No, to taky, ale tohle je něco jinýho, jakoby tu někdo vychcal láhev Klasika“, začichal Johny znovu. Deset metrů před nimi se zvedlo křoví do takové výšky, že by pomalu mohlo šmírovat okny ve druhém patře. Svije zacvakala kopítky, výhružně zachrčela, a dvojice lovců ztuhla jako přikovaná k zemi. „Ty vole ta je…“ zašeptal Johny. „Co na nás tak civí?“ odvětil Krysa, „já myslel, že si nás po tom repelentu vůbec nebudou všímat a tahle vypadá, že dokonce chce přilýzt k nám.“ Svije skutečně větřila v jejich směru a začala se mírně přibližovat. „Dobrý bože…“ Vylezlo z Krysy a oba borci sáhli po zbraních. To už Svije provedla prudký výpad a zastavila se hlavou jen centimetry od Krysova obličeje. Opět začala čenichat a vrčet, z mordy jí páchlo jako z hospodských záchodů. „Ty kundo, dyť vona tě cejtí“ zavyl hrůzou Johny. Naštěstí pro oba si uchoval dostatek duchapřítomnosti, aby natáhl zbraň a vyprázdnil Sviji zásobník ze Sleepwalkera do ramen a krku. Ta téměř okamžitě padla Rattemu k nohám.

„Dej si víc toho repelentu, nebo tady na místě vykopu studnu a hodim tě do ní“ zakřičel Johny na rozklepaného hlodavce, a stejně rozklepanýma rukama se snažil založit do zbraně nový zásobník.

Ratte nechal svůj Sleepwalkwer na zemi, kam ho děsem upustil, a hledal v sumkách na opasku druhou plechovku repelentu. Johny na něj mezitím vyprázdnil dobře polovinu té svojí.

Z lesů před nimi se ozvalo několik zlověstných zavytí…

„GGGGGGGRRRRRRRUUUUUUUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ !!!!“ zavyl už po osmnácté zlověstně al-Adam, a opřel se o strom, aby popadl dech. Hanz, který postával vedle něho se zbraní na zádech a popíjel lahvový Braník se opatrně rozhlédl, a pak si promnul uši. „To je na houby, takhle je asi nepřilákáme.“

„Tak nevim“ zachroptěl al-Adam přes vyřvané hlasivky. „Chuj tvrdil že jich tady je plno, a neviděli sme ani jedinou tuhle potvoru.“ „Fick-container“ potvrdil všechno Hanz. „Pudem o kus dál, třeba ještě na nějakou narazíme.“ S tím se oba vydali směrem dál, s cílem udělat půlkruh, a vrátit se k poledni do srubu na oběd a nějaké to lahvové.

„Přidej, blížej se k nám“ zakřičel udýchaně Krysa, utíkající lesem nedbaje překážek na Johnyho, který ho následoval v těsném závěsu. Nějakých třicet metrů za nimi se pohybovaly minimálně dva tucty Svijí, které podle svého zvukového projevu zřejmě soutěžily o zlatého chrchláka. Johny už vystřílel všechny zásobníky uspávacích střel, a tak se čas od času v běhu pootočil s tasenou pistolí, aby do svijstva vypálil dávku. Při jedné takové otočce střelil jednu ze Svijí do hlavy, vyhnul se vylétnuvšímu mozku, předběhl Krysu, prolétl křovím, a srazil se čelně s Hanzem, který se zrovinka chtěl al-Adama zeptat na zdroj toho náhlého ruchu. Ten měl tu smůlu, že si otevíral zatraceně silný ležák v kopci pod kolizí, která ho tak zasáhla a vláčela ještě dobrých deset metrů na dno újezdu. Johny se okamžitě vzpamatoval, zařval „zdrhejte hovada!!!“ a pelášil ke srubu. Adamovi s Hanzem stačil jediný pohled na stěnu z polohadích, poloprasečích těl a zrovna probíhajícího Krysu, aby je donutil neztrácet ani vteřinu.

Po čtyřech minutách sprintu se banda se svijí hordou v zádech konečně dostala ke srubu. Hanz, který při kolizi s Johnym přišel o uspávatí pušku, vytáhl Tokarev a kryl ostatní, zatímco se dobývali do dveří. Než svije dokázaly překonat sedmdesát metrů mezi okrajem paseky a srubem tak stihl vypálil dva zásobníky, kterými minimálně dvě Svije bolestivě skolil, načež sám skočil do dveří a Ratte za ním prudce zabouchl. Nastal moment ticha, kdy nikdo ani nedýchal, a všichni pouze naslouchali šustění trávy venku. Kolem srubu se začaly pomalu ovíjet černé obrysy, jasně vyditelné děrami ve stěnách. Sem tam některá z potvor nakopla kopýtkem okenici nebo dveře.

„Jaktože po nás dou, vždyť sme nastříkaný tim sprejem!“ zeptal se ještě rozklepaně Hanz, jakmile popadl dech. „To je Ratte.“ odpověděl Johny. „Ty mrchy ho nějak cejtěj, a to má na sobě tři a půl plechovky“. Na to Hanz jen plácl hlavou do dlaní. al-Adam pokrčil rameny, natáhl závěr Five-seveN a místo, kde za tenčí částí zdi prosvítal stín číhající Svije, prošil několika výstřely. Ta průbojné střely neznala, tak jí nezbylo než nacákat krev děrami do chaty a se zabubláním zemřít. Pád těla do trávy tak aspoň trochu pozvedl morálku ve stěnách stavení.

Podobnou metodou to za následující dvě hodiny odnesly ještě tři Svije, než se z okraje paseky ozvalo: „Ale pozór“ a vzápětí už svist uspávacích střel začal zasypávat houf nestvůr, obléhajících srub. Po několika dlouhých dávkách na paseku vylezl Hagenn s Chujem. Oba hodili pro jistotu uspávací pušky na záda, v rukou se objevil Gyrojet a Stečkin. Jedna Svije, postřelená al-Adamem se ještě cukala, a Chuj jí vpálil do hlavy dávku až mu kousky tkání ohodily kabát. „Tak je čisto,“ zahulákal Hagenn „poďte ven, a vemte čtyřkolák z kůlny. Budeme nakládat.“ Dveře srubu se otevřely a obránci vylezli do jasně žlutého světla slunce, které právě začínalo zapadat. Pistole se vrátily do pouzder a všechny ještě čekalo hodně práce…

„To víš, že sme tenhle film už viděli, dyť je to úplně jedno“ řekl Hanz, opřel se o svého obrysa a zhluboka se napil piva. „Nojo, aspoň je tam ta buchta docela pěkná.“ Odvětil Adam, opřený vedle něj. Ratte, seděl na černé židli, kde, jak v opilosti prohlásil, jeho obrys není pouze proto, že nemá bílou lihovku, zpomalil znovu záběr, na kterém dívku s pistolí zcela samovolně promáčel náhle vystříknuvší proud vody. V detailním záběru kamery na její hrudník poté rozstřílela obří masožravé chapadlo, jež se na ni s hrozivým jekotem řítilo potemělou chodbou.

Krysa se natáhl po ovladači a celou scénu pustil znovu. Nedopatřením se přitom dotkl nohou podlahy a černá beztvará hmota, které hrdě říkal ponožky, prožrala pořádnou díru do nekrytého linolea.

Adam se zavrtěl a náhodou udeřil loktem do zdi. Jeho obrys mu úder potměšile vrátil, přičemž se zeď nenápadně zvlnila. „Je nějakej nasranej“ komentoval situaci Hanz a zhluboka se napil piva. „Což o to, von se vydovádí“ řekl Adam a opět do obrysu dloubl. Obrys se vzepjal a vtáhl Adama do zdi, načež ten se za třicet vteřin vrátil z vedlejší místnosti. Škodolibá kresba na zdi se zašklebila a schovala se pod omítku. Hanz, který se právě zhluboka napil piva, za obrysem zvolal: Vole! Do Valhaly dou jenom ti, co žerou zvlhlý slaný tyčinky vod silvestra!“ Po této stěrce se zlý obrys levou paží vygumoval, Hanz schroupl tyčinku a večer pokračoval se slovy „…for heavy metal we will die…“ až do rána, kdy každého bolela hlava a oježděné CD s metalem tiše hořelo v přehrávači. Krysa cvakal beretou a megamyš roztáčela půjčenou zátku z pivní láhve na koleni opilce.

Marty se na židli otočil kolem dokola, stiskl enter a nervózně čekal, až se načte nejnovější mise pro Flashpoint 2, kterou si právě stáhl z internetu.

Dole v obývacím pokoji stále zuřila oslava jeho narozenin, ze které se nenápadně ztratil ihned po přípitku, kusu dortu, několika chlebíčcích se salátem, krajíci chlebu se špekem, talíři vepřového se zelím, panáku domácí slivovice, která slabší borce posílala do kolen snáž než úder pantografem a pár jednohubkách. Společnost příbuzenská už ho pak nelákala, a tak se uchýlil do společnosti virtuální. Navíc účinek slivovice nějak odmítal odeznít. Moravský strýc naléval zásadně po deckách a velice si zakládal na tom, aby byl nápoj konzumován důsledně. Jeho síla se přitom pohybovala mezi osmdesáti procenty a bolestivou smrtí v křečích po explozi mozku. Nela však také skoro inhed padla jako podťatá a hluboce spala na posteli, v dost podivné zkřivené poloze.

Mise se načetla, Marty udělal dva kroky a byl zastřelen četou rusů. Vypnul počítač a rozhodl se, že půjde ostatním do obýváku popřád dobrou noc. Strýc ho nechal odejít až po třetím panáku. V půli cesty do svého pokoje si tak Marty řekl, že zbytek zdolá za chvíli, objal mohutný fíkus u stěny a usnul.

První den

„What a fuckin´ day“ zacitoval Adam výrok jistého britského herce, a opatrně vstoupil do třídy, kde se právě ospalá banda studentů těšila nudné výuce paní profesorky Říhové, zvané mezi žáky „skřet“, hlavně díky své celkové nátuře, a ovšem také svému vzrůstu, který nedosahoval ani úrovně hasícího přístroje na chodbě prvního stupně základní školy. Je celkově až fascinující, co všechno měla tato megera společného s dospělým Vogonem. Kromě výšky stopadesáti centimetrů, která v pravdě neseděla, byl jinak její bradavicemi pokrytý, vrásčitý obličej a nevkusně nabervené krátké vlasy popisům dost blízko.

„Čert tě vem“ zaklel tiše Marty, který seděl vedle Adama a pokoušel se udržet oči otevřené. Hlava ho bolela jako staré vikingy, kterým kdysi jejich náčelník, Olaf Vlasatý, omylem objednal 8 000 přilbic s rohy dovnitř. Ne, že by na tom Adam byl lépe.

„Jo, a nebo kdyby se z lidí najednou stali zombies“ pronesl najednou. „Ty vole vůbec, to by byla sranda až na půdu.“ Adam se zazubil a vrhl pohledem krátce po Říhové. Dokonce z lavice za nimi se ozvalo souhlasné zabručení.

Jak by v tu chvíli řekl jeden velký, leč zneuznaný filozof, děly se divný věci. Zničeho nic, ve chvíli když všechny oči, které byly vzhůru, tupě zíraly na tabuli, tak se vůbec nic nestalo, jen za oknem tiše padal sníh.

To teprve když se přiblížil konec hodiny. Náhle se vzduch ve třídě jakoby zavlnil – efekt horkého vzduchu, třepotajícího se nad ropálenou silnicí uprostřed léta. Trvalo to pouze zlomek vteřiny, a zdaleka ne každý si něčeho všiml. Oční bulvy staré ženy za katedrou se v ten samý moment protočily o sto osmdesát stupňů. Profesorka se s hrdelním zachroptěním a nepatřičně tučným plesknutím složila na zem.

Adam se zprvu hlasitě zasmál, neboť si myslel, že učená paní pouze předvádí formy direct-marketingu při práci s postiženými, jehož grafy a vyobrazení právě projektor ruské výroby promítal na zeď, ale když si všiml krvavé šmouhy na rohu lavice, který při pádu lízla hlavou, úsměv na rtech mu trochu ztuhl. Žákyně z první lavice se s vyjeknutím roztřeseně zvedla ze svého místa a přiklekla k profesorce, aby jí zkontrolovala puls. Odjakživa se snažila nějak si u vedení skoly „šplhnout“.

„Aspoň máš po tom problému se zápočtem“ ozval se pomalu Marty. Dívka, která se pokoušela nahmatat puls, náhle prudce zaječela, čímž probudila zbytek žáků, kteří ještě spali. Už předtím někteří začali vstávat a teď už se každý snažil protlačit do davu, který se kolem nehybného těla utvořil, aby zjistil, co se vlastně u katedry přihodilo. Ve výsledku to bylo pro ty v zadních řadách zbytečné, neboť přední řady se rozutekly samy od sebe. Důvod byl samotné profesorce, která se potácivě zvedala vedle katedry na nohy, krví zacákaný obličej a hrudník. Puls hmatající studentka se teď svíjela na jejím místě a pravá ruka jí v zápěstí končila zkrvaveným pahýlem. Profesorka, které z úst, celých od krve čouhal jeden z chybějících prstů, vydala odporný hýkavý zvuk, napřáhla ruce před sebe a vydala se vratce k Dalšímu Žákovi.

„Tak mě se zase zdá, že s tim zápočtem to tak snadný taky nebude“ křikl Adam, prudce vstal, když se zombie zakousla do předloktí Dalšího Žáka, a celá třída se o zlomnohu s jekotem nahrnula ke dveřím. „Zombie“ vykřikl kdosi z davu. Marty se na Adama otočil s výrazem úžasu.

Žákyně s ukousnutým zápěstím už přestala sténat, jakoby ji výkřik oživil, postavila se a vydala se ke dveřím také. Její oči byly skelně bílé, a vydávala podivné dávivé zvuky. Zachytila studenta, který se snažil procpat ven a ukousla mu jediným hryzem ucho až k bubínku. Ten zaječel, srazil ji stranou, kde spadla zády na hranu lavice. Ozvalo se odporné křupnutí lámaných obratlů, a volný student vyběhl na chodbu.

Adam s Martym vyběhli ven jako jedni z posledních. Za Martym běžela už jen jedna z třídních „šprtek“, kterou neměl rád, a tak se rychle otočil, kopl ji do náruče pronásledující pedagožky nejenom, aby ji zdržel, a zabouchl dveře třídy. Na sololitu se z druhé strany ozvalo zaškrábání nehtů, jekot a bublání rozervaných tepen. Žák s ukousnutým uchem se skácel mrtvý na podlahu chodby, o několik vteřin později se ale jeho údy začaly slabě chvět, začal vydávat stejné neartikulovatelné chrčení jako profesorka a pokoušel se postavit.

Adam rychle přiskočil. „Tady začíná jít o kejhák“ řekl napjatě, vytrhl z pouzdra, které nosil horizontálně připoutané na opasku bajonet a zarazil mu ho do hlavy. Pohyb ustal a Adam se zašklebil. „Funguje to jako ve filmu“ pochvaloval si, vytáhl čepel z lebky a očistil ji o záclonu. Normálně sebou nůž nenosil, ale šel zrovna od Krysy, kde se čepel hodila. Hlavně zářez na její horní straně, který sloužil jako otvírák..

Zbytek třídy už zmizel na schodech a první studenty už bylo možné zahlédnout oknem, jak pološíleně vybíhají z budovy. „Naštěstí sou to zombie ze Shaun of the dead, a ne z Dawn of the dead“ konstatoval Marty suše a zašoupl dveře skříní, stojící na chodbě vedle nich. „Tak a co teď?“ zeptal se Adam. „Šel bych na fízlárnu na Chodov, buď tam budou policajti, nebo tam budou zbraně, což by se mohlo hodit, víš jak to ve filmech se zombies chodí.“ „Jo, dem, máme bajonet a smeták, to je na nic“ odvětil Marty s koštětem v ruce. „Ale počkat…“ O dvě minuty později otevřel dveře ředitelny. V drahém koženém křesle za masivním stolem v zadní části místnosti se povalovaly okousané zbytky ředitelky školy. V okamžiku, kdy zavrzaly dveře, se od mrtvoly zvedla zástupkyně, a  napřaženýma rukama se začala sápat na Adama. Ten máchl naostřeným bajonetem mrtvole po krku a rozsekl jí hrdlo. Karbitový brousek odvedl dobrou práci. Když zástupkyně padla na zem, z rány se vyvalila nezvykle hustá, tmavě červená krev. Marty přešel do rohu místnosti, kde stálo pouzdro s bohatým výběrem příslušenství k jedné anglické hře…

„Ty mojozku!“ zkomolil polekaný Adam písmena slova mozek v nehoráznou patlaninu. „Co si to dovoluješ?“ a golfovou holí téměr urazil hlavu mrtvole, která se k němu dostala moc blízko. Ta se na roztříštěném krku zhoupla jako jojo a po pár vratkých krocích se její majitel sesul na návěj u kraje chodníku. Připojil se tak k mnoha dalším obyvatelům chodovského sídliště, kteří se váleli v krvavých kalužích na zemi. Scéna by v tu chvíli porazila kdejaký horor v počtu mrtvol na metru čtverečním. Svět se toho dopoledne musel doopravdy zbláznit. Adam a Marty byli zdá se jediní, kterým v hlavě zůstalo trochu zdravého rozumu. Opodál se několik nemrtvých pustilo do mladé ženy vracející se z nákupu, na opačné straně Adam poznal několik svých, teď už bývalých spolužáků jak hryže do rukou a krků svoje, za chvíli už bývalé kamarády. Nikdo evidentně nechápal co se děje, mnoho lidí se útočícím mrtvolám ani nebránilo. Oba radši přidali do kroku, když Marty dalšímu zombíkovi podrazil holí nohy a na zemi mu přesným úderem rozsekl lebku. Na obzoru všude kolem nich stoupal k nebi kouř a vzduch byl plný mrvolného puchu.

Po chvíli už dvojice vstupovala do podchodu, který končil u okresní policejní stanice Chodov, která od školy byla necelý kilometr. Na konci tunelu se konečně nalézal vchod na služebnu. Dveře byly poškrábané, zamazané od krve a na několika místech prostřelené, mříž, která je zevnitř jistila, se ohnutá válela u stěny.

Sotva se Marty naklonil opatrně do místnosti, už k němu kráčely s chrčením dva mrtvé orgány, které posléze přeměnil dvěma rychlými údery golfovou holí na orgány ještě mrtvější, S křupnutím rozdrcených lebek padly na podlahu. Na Adama, který vešel jako druhý, se z opačné strany vrhl zadržený kapsář, ruce spoutané za zády. Bývalý student vytrhl nejbližšímu ležícímu policistovi služební CZ75 Compact, natáhl závěr a dvěma výstřely z bezprostření blízkosti ho zlikvidoval. Zavládlo ticho, jen ve vzduchu slabě polétávala vůně spáleného střelného prachu a mnohem silněji pak smrad z vyvržených vnitřností.

Zamřížovanou zbrojnici našli rychle, byla v místnosti ihned za služebnou. Na zemi před ní leželo roztrhané tělo, z jehož zbytků se nedala už určit ani barva pleti, a v krvavé kaši s trčícími náznaky prstů ležel svazek klíčů.

„Sráč“ zanadával Marty a za kroužek je nabral na rukojeť hole. S odporem z nich oklepal kousky masa a kostí, a odemkl mříž. Adam se u dveří div nepozvracel. Nyní odemčená zbrojnice obsahovala dva samopaly MP5 A5, jeden další stejné řady, ovšem zkrácené varianty KA4 a několik pistolí, a oba se důkladně vybavili. „Hele!“ zvolal Adam překvapeně, vyndal z malé přihrádky za samopaly vyndal několik tlumičů a z bedničky vedle malé, zle vypadající granáty.

„Na Hagennovu skříň to nemá“ poznamenal Marty, když Adam plnil somračku náboji. Jeho ruka s krabičkou devítek se zarazila. „Ale počkat…“

Natáhl závěr samopalu, krátkou dávkou rozstřílel hlavu zombíkovi který se vyloupl ze dveří na služebnu a sáhl do kapsy pro mobilní telefon. Síť stále fungovala, a tak spustil zbraň na popruh kolem ramen a vytočil číslo.

Hanz zavřel dveře vedlejší místnosti, kde už deset minut zvonil zapomenutý Hagennův mobil, unaveně se usadil do křesla, znovu pustil pozastavený koncert Nightwish a zhluboka se napil piva. Opět na něj šla ospalost, ale noci, kterou proseděl nejdříve u Krysy doma a poté v hospodě U Pyjonýra nelitoval ani chvíli. Hagenův přístroj utichl, jen aby se Hanzův vlastní telefon rozezněl melodií, kterou ze srdce nenáviděl, a chvíli přemýšlel, zda ho vyhodí z okna. Nakonec se podíval kdo volá, a se znechuceně odvrátil. Adama viděl naposledy minulý večer, a Hanz v tu chvíli podruhé zalitoval, že okno bylo otevřené, a prohazovat jím tedy mobil by bylo pod jeho úroveň. Přijal hovor, otráveně ho zvedl k uchu, když v tom to přišlo – mohutné zívnutí se právě dralo na svět. Z druhé strany telefonního spojení se ozval Adamův hlas : „Hej Hanzi, seš tam?“

„Úúúúaaééééééé..“ zívl pivař.

„Marty, je to v prdeli, dostali ho“

„Éééééééé…. co…co chceš?“

„Hej, tak ne, je naživu“

„Proč bych nebyl?“

„Podívej ze z okna“

Hanz se zhluboka napil piva, vstal a přešel k oknu. „Doufám že to stojí zato, zrovna je moje oblíbená část koncertu“ řekl do telefonu, odvrátil zrak od dokonalých linií zpěvačky na obrazovce a vyhlédl ven. Na ulici se mezi stojícími auty válelo několik mrtvých těl a z oken domu naproti přes parčík šlehaly plameny.

„Co vidíš?“ Zeptal se znovu do telefonu al-Adam.

„Palmovku, úplně normální dopoledne. To je jako to proč mi voláš?“

„Chodov je plnej zombies!“

„Jo, vim že’s mi říkal že tam sou domovy pro postižený, ale nevim proč kvůli tomu vyvádíš až teď.“ Hanz začínal ztrácet trpělivost.

„Opravdovejch zombies, nekecám. Docela by se nám hodilo něco z Hagennový zbrojnice“

„Si pro to přijeď, já koukam na Tarju“.

„Nó… a pak, jelikož civilizace se evidentně hroutí, plánujeme vyrabovat oddělení pitiva tady v obchoďáku, a chlastat u mě, dokud se situace neuklidní“ řekl Adam „tak se zastav, s nějakym tím kvérem, počkám s Martym tady na fízlárně.“

„Hmmm, jo to beru, za chvíli vyrazim“ podrbal se Hanz zamyšleně na bradě, potvrdil objednávku a položil telefon. Téměr okamžitě poté se ozval zvonek u domovních dveří, Hanz tedy odložil myšlenku jak se dostat bez klíče do Hagennova trezoru na později a šel otevřít.

Překvapení se nekonalo. Ve dveřích stál Krysa, v pravé ruce kukrí od krve, v levé nedopitou láhev Braníku.

„Tak sem tady na to pivo“ řekl. „Ale musim říct, máš tady nějaký divný sousedy, furt to chroptí a snaží se mě to sežrat, verbež jedna.“ řekl Krysa a pokynul za sebe na schody, kde se válelo několik zmasakrovaných nájemníků. „Sou z nich prej zombíci, tak co naděláš. Volal Adam, máme jít chlastat k němu“ odvětil Hanz a dodal „Hele, nemáš náhodou u sebe páčidlo nebo něco? Budem potřebovat Hagennovu zbrojnici“. Krysa se zašklebil jako prase a negativně zavrtěl hlavnou. „Asi jediný čim by se ta skříň dala otevřít je zavřený uvnitř. A to by zároveň zničilo celej dům.“

„No, bude to težší ale musíme si zatím vystačit s tím, co máme“ sundal ze zdi dva dekorační, ale velmi funkční meče.

„Poslouchej tohle“ Marty zesílil zvuk na televizi, která byla ve společenské místnosti služebny a zázrakem unikla destrukci. Roztřesený obraz dával sotva poznat logo stanice BBC v pravém horním rohu, ale masivní titulek byl i v šumu dobře čitelný. Říkal „Death rising“ a moderátorka v záběru mluvila vyděšeným hlasem, který neměl daleko k pláči. Výpadky signálu téměř znemožňovaly rozpoznat jednotlivá slova. „Vyluštíš z toho něco?“ zeptal se ze dveří Adam s připraveným samopalem, kterým stále mířil na dveře.

„Skoro nic“ odpověděl Marty. „Ale zhruba asi říká, že podivný fenomén… celá Evropa… mrtví ožívají… infekce… No, to je průšvih, ještě že na tohle téma sme viděli dost filmů.“ Zavrtěl hlavou. „A teď jestli sem rozuměl správně, tvrdí, že to zasáhlo téměř 70 procent populace v Anglii. A hele, mapa“ Adam spustil samopal k boku a přišel blíž k obrazovce. Mapa Evropy BBC byla rozdělená ne regiony v zelené, oranžové a červené barvě. Velký červený flek se táhl přes střední část Británie, a směrem k východu se rozšiřoval. Českou republiku, Polsko a Rakousko pokryl z velké části a vše za nimi celé. Pobřežní části Evropy byly až na vyjímky značené oranžovou a zelená se téměř nevyskytovala. Celý kontinent byl svisle rozdělen na zóny s označením času a procentuálním ukazatelem rozsahu fenoménu. Praha dopoledne devadesát procent dokonce přesáhla.

Moderátorka dále varovala, že číslo označuje pouze počet přímo zasažených, a že skutečný počet obětí je ještě vyšší, neboť přeživší bývají napadání a sami infikováni. Znovu vyzývala obyvatele, aby nevycházeli z domů a počkali na záchranu, které se jim mělo dostat z rukou armády. Nakonec dodala, že s ostatními částmi světa se zatím nepodařilo navázat spojení, ale očekává se podobná situace.

„No, plán tim pádem dává větší smysl než před chvílí. S Hanzem je to už domluvený, počkáme, přiveze pořádný zbraně. Nabereme tady v centru jídlo a vo.. tekutiny…“ opravil se neutrálně „zalezeme ke mě, opevníme se a počkáme, až se to přežene. No a než dorazí, koukáme z okna, jestli nezahlídneme nějakýho živýho. Jestli ta moderátorka nekecala, znamená to, že jen v Praze muselo zprvu přežít přes sto tisíc lidí.“

Hanz vyšel ven s Hagennovým obouručním mečem v ruce v těsném závěsu za Krysou, a jeho pohled zajiskřil. V parčíku před domem seděla na lavičce skupinka důchodců, kterou dobře znal, jelikož ho při střelbě holubů z okna jeho pokoje plynovou pistolí nejednou nahlásila policii. Krysa zabublal radostí, rychle přiskočil k dědečkovi, který stál vedle lavičky otevíraje tázavě ústa, a prudkým švihem kukrí ho rozsekl odshora dolů. Tři staré paní na lavičce začaly hystericky ječet, jak je zacákala krev, zatímco stařík se zkácel do trávy.

„Hej, stařeny! Znáte Ohněm a Mečem?“ křikl Hanz a jediným úderem, do kterého vložil veškerou sílu, usekl všechny tři hlavy naráz. Zle se zasmál, plácl si s Krysou a vydali se k nejbližšímu opuštěnému autu. Šlo o bílou dodávku značky Ford, s otevřenými dveřmi a klíčky v zapalování. Jediné co zůstalo po jejím majiteli, byl krvavý otisk dlaně na dveřích. Hanz sedl za volant a auto se trhaně rozjelo.

Do dveří policejní stanice se vlámal další zombie. Dávka z MP5 mu téměř okamžitě rozcupovala hlavu na krvavou kaši, Adam, sedící na židli a mířící na vchod zahodil prázdný zásobník a nasadil do zbraně nový. „Začíná to tady nabírat na intenzitě, kdybych potkal toho vola co vylomil mříž, tak ho zabiju“ řekl, když natahoval závěr samopalu. Marty zvedl ze země prázdný zásobník, a začal do něj sázet náboje z rezerv. Oba byli z praktických důvodů oblečeni v černých policejních kombinézách s kapsami na všechno, a s pouzdry na pistole u boku. Adam si samozřejmě nechal přes vrchní část kombinézy svojí koženou bundu.

„Takhle nám dojde munice, střílej na semi. Taky by tě neubylo, kdybys mi ty zásobníky podal a neházel je na zem.“ „Nojo, nojo…“ Odvětil Adam. „A nezapomeň“ pokračoval Marty „za dvacet minut se střídáme“. Střelec se rozmrzele poškrábal na hlavě. „Zkus tomu Hanzovi zavolat kde je takovou dobu, už je to dvě hodiny.“ Náhle se ozvalo v dáli u silnice kvílení pneumatik, a Marty s Adamem přiběhli k přikloněnému oknu. Od kruhového objezdu před obchodním centrem Chodov se velkou rychlostí řítil bílý Transit, který v úrovni policejní stanice prudce změnil směr a přes trávník se vydal k ní.

„To musí bejt on! Dolů“ křikl Adam a oba seběhli schody do přízemí, kde právě dojíždějící dodávka brutálně srazila několik bloumajících mrtvol a skleněnou stěnou projela hlavní místnosti banky pod policejní stanicí. Dveře se rozletěly a do místnosti vstoupil Hanz Gummer. Na zádech měl velkorážní pušku Falcon, pod jejíž vahou se mu klepala kolena, což víceméně úspěšně skrýval. Ve stehenních pouzdrech se blýskaly dva stříbrné Desert Eagly ráže .50AE, nehledě na to, že určitě schovával ještě nějakou drobotinu v podpaží pod koženou bundou. „Někdo mi zatajil důležitou, a velmi podstatnou informaci!“ spustil. „Nečekal sem těch mrtvol tolik! Ve Vodičkový sme najeli přímo do skupiny turistů, který Krysa naštěstí pokosil automatickou palbou. Potom se nám ale zamotali na nápravu a to už bylo zlý. Naštěstí už sme měli pár poloautomatických zbraní, takže sme mohli v klidu sehnat novou dodávku, stavit se v Opletalový a vyrabovat Zbrojovku…“ Ze zadní části vozu se mezitím vyloupl Krysa, přes rameno dvě pušky CZH. Hodil Adamovi s Martym každému jednu a několik zásobníků. Oba přešli k dodávce, a než Hanz dokončil svou oblíbenou filmovou scénu, Marty měl na opasku Glock 22 a plnil kapsu zásobníky, stejně tak Adam si kolem nohy zapínal pouzdro s klasickou americkou armádní pětačtyřicítkou, Coltem 1911.

„…a tak sme se dostali až sem.“ zakončil Hanz. „A co teda teď ten chlast?“.

Adam pozvedl hlaveň CZH, založil prodloužený zásobník na 40 nábojů a natáhl závěr. „Řídim já.“

Značně omlácená dodávka projela skleněným vstupem do nákupního centra jako američan cheeseburgerem. Adam se opatrně vyhnul sloupům, promanévroval kolem pokladen, načež pod koly rozmašíroval homosexuálního prodavače relaxačních polštářků, který mu už dlouho ležel v žaludku, ignorujíc Martyho námitku, že na ně přece mával a volal o pomoc. V hypermarketu pak projížděl uličkami a Krysa, Marty a Hanz z regálů nabírali zásoby potravin. Konečně vůz dojel k regálům s alkoholem, kde Adam ještě zpomalil, aby se jediná láhem nerozbila. Nakonec zastavil úplně, neboť za dodávkou v policích ještě zůstávalo, což byla škoda. Čtveřice vyskákala z vozu, několika přesnými výstřely zlikvidovala okolostojící zombies a počala nabírat láhve. Pivní basy a krabice s likéry nejvyšší kvality plnily nákladový prostor, a jakmile se nevešlo, Hanz posmutněl a se zničeným výrazem ve tváři se nabídl, že poběží pěšky za autem, jestli vezmou ještě tři basy. Ulevilo se mu, když mu Krysa sdělil, že zítra mohou jít na nákup znovu.

Po odjezdu z nákupního centra museli, pravda, vystoupit všichni, neboť zásobami přetížený automobil dřel podvozkem o silnici. Hanz s Krysou a Martym tak klusali podél pomalu se šinoucí dodávky, z jejíž podlahy odletovaly jiskry, a odstřelovali zombies, které se dostali příliš blízko, a které Adam nerozdrtil pod pneumatikami. Korunku této už tak bizardní situaci nasadil Krysa, který u výjezdu z parkoviště zastřelil popelavého, smrtí bručícího invalidu, a dál se vezl na jeho akumulátorem poháněném vozíku, zasypávaje okolí střelami z pistole.

Vrata garáže se nad dvěma páry rukou pomalu otevíraly. „Pohyb, pánové“ řekl ležérně z okénka Adam Martymu a Hanzovi, kteří se s nimi snažili pohnout, neboť elektrický proud jaksi odmítal proudit a Adam stejně neměl k vratům dálkové ovládání. „Na tři“ vyhrkl Marty a jak oba zabrali, vrata vylétla nahoru. Krysa na vozíku vjel za slabého vrčení elektromotoru do tmy garáže jako první, aby ji případně zajistil ale po kátkém průzkumu bylo zřejmé, že dům je zmrtvým, jak kdosi pohotově pojmenoval zombíky, nepřístupný a garáž je zcela prázdná. Adam v autě měl spoustu práce s překonáním retardéru u nájezdu, za cenu zlomené nápravy se mu ale povedlo ustájit dodávku uvnitř. Vystoupil, vytáhl pětačtyřicítku z pouzdra a střelil jí do kapoty ránu z milosti. Před domem stála skříňová Avie české pošty a tak nebylo třeba ji šetřit. Jen na kost ohlodaný pošťák visel z kliky dveří do nákladováho prostoru. Heslo „Dnes podáte, zítra dodáme“ tak působilo ještě směšněji než obvykle.

Hanz potmě položil poslední basu dvanáctky na chodbu před Adamův byt, vlámal se dovnitř přes obrovskou hromadu dalších, minul botník, plný plechovek fazolí, těstovin, šunky, desítky beden trvanlivých uzenin, přepravky s nejlepším vínem, prošel obývacím pokojem přeplněným zásobami potravin podobného složení a desítkami láhví s vodou, z posledních sil vylezl na balkón a sundal z ramene Falcon. Narovnal se a opět pocítil svou monumentální výšku stosedmdesáti centimetrů. Na výlety do nákupního centra, kterých bylo toho odpoledne podniknuto několik, si velkorážní kanón bral vesměs pro zábavu. Při cestách ležel na střeše dodávky a kryl Martyho, Adama a Krysu, kteří nosili zásoby, neboť Avie už se do budovy nedostala. Za odpoledne se jim prakticky podařilo převézt celý hypermarket do garáží Adamova domu a spoustu zboží nanosit i přímo do bytu v posledním patře, který se jim stal útočištěm. Nějak k tomu došlo, že cestou vystřílel všechny náboje, které do Falconu měl.

Venku na terase ležela vrstva sněhu, vzduch mrazil, elektřina nefungovala, a po Praze se snažila rozprostřít milosrdná noc. Bránilo jí množství požárů, které neměl kdo hasit, a které konzumovaly velké prostory zřejmě po celém městě. V některých oknech se ještě svítilo, ale jak postupně vypadával proud, blok za blokem se nořil do rudé záře šlehajících plamenů. U zábradlí vše sledoval camelku kouřící Krysa. „Celé se to mění k lepšímu…“ pravil věštecky. Měl povznesenou náladu, od téchvíle, kdy vybílil poslední trafiku v okolí. Kartóny cigaret v garáži by naplnily plavecký bazén. V ten moment se v bytě opět rozsvítily žárovky. Agregát, který Adam a Krysa důmyslně ukradli spolu s mnoha litry nafty, zvládl pohodlně napájet celý byt, přičemž zásob paliva bylo jen v bytě samotném načerpáno zhruba na měsíc. Nehledě na to, že na další dny měl Adam, který se pasoval na cosi jako hlavního správce proviantu, v plánu vyrazit na benzínové čerpadlo a nabrat o něco víc. O minutu později z hudební soustavy zazněl metal, naplnil byt řezáním elektrických kytar, rozvláčným zvukem kláves a příjemným ženským vokálem, a vzduch pookřál.

Na terasu vyšel Adam s jedním z masivních reproduktorů a postavil ho na terasu. „Bude to jak maják, kdo půjde kolem, uslyší, a příjde.“

„Máš ještě signál?“ optal se Hanz.

„Mám“.

„Prubni lidi ze svýho seznamu. Zkus se někomu dovolat.“

„Nemůžeš ty?“

„Kredit…“

„Ty vole.“

„A teď opatrně, opatrně.. přitáhněte plyn..“

Dvojmístné cvičné letadlo na startovací dráze kralupského polního letiště se pomalu rozjelo, Johny sedící v kokpitu vedle jednoho ze starších pilotů zvedl tah a povysunul klapky aby zvětšil plochu křídla. Letoun párkrát poskočil po mokrém betonu a s lehkým zakomíháním se vznesl do vzduchu. Instruktor na sedadle kopilota si popotáhl bezpečnostní pásy a veskrze pozitivně zhodnotil výsledek startovacího manévru. Dospěl k závěru že jsou ve vzduchu, a že je tedy vše v pořádku. Johny za kniplem provedl lehce obrat a dál nabíral výšku. Zvedl nos letadla nahoru a proud zplodin z motoru letadla očadil kokpit. Proud horkého vzduchu se zavlnil jakoby i uvnitř kokpitu, ale Johny si toho neměl šanci všimnout. Opět letadlo srovnal a otočil se na kopilota.

„Tak co, bylo to dobrý?“

„Ghrrééé“ odpověděl nepřítomně instruktor.

„To snad né…“ řekl Johny jakoby uraženě.

Instruktor se na něj otočil a pokusil se po něm hrábnout levou rukou. Jeho tvář dostala modrý mrtvolný nádech, oči jako by se propadly a zbělely.

„Hej no pozor“ Johny se zbavil ruky která ho držela za pravé rameno a odrazil pravou, kterou se po něm instruktor znovu natahoval. Ten jen vydával neartikulovatelné zvuky a sápal se po Johnym. Zavadil o knipl a letoun se spustil střemhlavě k zemi.

„Pusť mě!“ Instruktor se držel dál a tahal Jonyho ruku k sobě. Cenil zuby a sliny hnané přetížením mu stékaly po tváři. Země se rychle blížila. Johny se snažil levačkou stroj vyrovnat, ale nešlo mu to tak dobře jak by si přál. Přejel zrakem přístrojovou desku a jeho zrak spočinul na červeném tlačítku s nápisem „Katapult“ a číslicemi „1“ a „2“.

„Poslední šance, pusť, nebo…“

„Hhhrrrrk“

Johny už nezaváhal a stiskl tlačítko. Strop letadla s krátkým třesknutím zmizel za letadlem a sedadlo kopilota ho následovalo zlomek sekundy poté. Instruktor spolu s ním, v ruce mu zůstal pouze kus Johnyho rukávu. Ten se ihned natáhl po ovládání. Přitáhl výškovku na maximum a stroj vyrovnal. Výškoměr ukazoval kulatých padesát, když instruktor dopadl na střechu rodinného domku kdesi za vzdalujícím se letadlem…

„Je to jedinej barák v týhle barvě!“ křičel Adam, stojící na terase svého bytu naštvaně do mobilního telefonu. Sám nechápal, jaktože mobilní sítě ještě fungovaly, a pro jistotu Hanz plánoval hned ráno zajít zpátky na policejní stanici, pro několik profi vysílaček s dalekým dosahem a nabíjecí zařízení. Dokud ale mobil fungoval, hodlal jej využívat, například proto, že Johny žádnou vysílačku neměl. Byl to kromě Vinaře jediný další člověk z jeho telefoního seznamu, kterému se dovolal, čili je oba okamžitě přizval k přeživší společnosti. Vinař dorazil kradeným sporťákem hned ráno, poté co strávil den a noc zavřený v kuchyni Kongresového centra kde měl ranní směnu a sekal dotěrné zombies dlouhými noži. Krom toho z něj táhl rum na víc než sto honů. Johny ale trávil pondělí na leteckém kurzu nedaleko za Prahou. Adam se zašklebil do ostrého slunce, když zaslechl bzučení motoru. „Jak ti to mám ještě vysvětlit, to si nepamatuješ, kde bydlím?“ Johny na druhém konci linky se snažil přehlučit motor čmeláku, který se řítil chladným vzduchem. „Jdu na přistání, vidím!“ a ukončil spojení. Samozřejmě si to nepamatoval, a byl tedy hodně rád, že mobilní sítě pořád fungovaly. V dálce zahlédl stavbu, která odpovídala Adamově popisu, a namířil čumák letadla zhruba tím směrem. Místa na přistání pravda moc nebylo, ale konečně aspoň zahlédl Adama, který z terasy mával rudou vlajkou. Přiškrtil plyn, zablokoval řízení a ze zpomalujícího letadla obratně vyskočil.

Hanz, sedící za počítačem, klikl na ikonu podepsanou jednoduše Nightwish a Adamův pokoj se rozezněl tóny symfonického metalu. Padl přes něj stín, a vzápětí do pokoje otevřeným střešním oknem, kde se na provázku chladilo pivo, vletěl Johny na šedivém padáku. Oklepal se, a se slovy „Hej, dobře si mě naved“ pokoj opustil, aby se pozdravil s ostatními.

Bylo na čase vyčistit dům od nezvaných hostů. Oživlé mrtvoly, jakkoliv mrtvé, měly evidentně dobrý čich, a na chodbě před bytem se shromáždila většina bývalých obyvatel domu. Masivní domovní dveře, tloušťky přes patnáct centimetrů, tak po otevření odkryly řadu stojících postav, snažící se prošourat přes bariéru pivních přepravek. Marty vyšel na chodbu první a namířil Glock na hlavu nejbližšího zombíka. „Počkej“ křikl Adam. „Zasviníš mi chodbu a pak na tom budeme klouzat“. „No a?“ odvětil Marty. „Stejně to za chvíli uschne. Krom toho, já tady nemám čas vysedávat než pomřou sami“ a plynule s koncem věty vystřelil. Kulka ráže .40 ohodila všechny v dráze letu slizkou smrdutou kaší ze zombíkovy mozkovny a jelikož ti už byli rovněž po smrti, neměli zapotřebí to nějak komentovat. Místo toho se hladově vrhli na hroutící se tělo svého hlavně amputovaného kolegy a začala hostina. Skupinka ve dveřích bytu to sledovala s krajním odporem. „A kam prosimtě pospícháš?“ zeptal se ho Adam znechuceně mezi křupáním kostí a trháním masa, které se ozývalo z chodby. Všichni zmizeli zpátky v bytě a zabouchli za sebou dveře a Adam do relativního ticha plynule navázal. „řek bych, že výroba internetový grafiky teď nějakej ten pátek moc nepofrčí.“ „Musim za Nelou.“ vysvětloval Marty, „telefony nebrala, ale tou dobou byla určitě doma, takže měla slušnou šanci přežít. Až ji najdu, vrátíme se sem. Zmáknu to sám, vy zatím můžete nabrat co nejvíc zásob ať chvíli vydržíme“ dokončil optimisticky. „No jak myslíš.“ Adamovi bylo jasné, že nemá cenu cokoliv Martymu rozmlouvat, výraz v očích měl tvrdý a rozhodný „Naber zásoby a náboje… kdy chceš vyrazit?“ „Počítám tak za hodinu, budu mít do večera čas dostat se na místo. Seberu někde auťák. Zejtra po ránu jsme zpátky.“ „Fajn, seberu kluky, půjdem tě kus vyprovodit. Venku se toho motá spoustu, budeš potřebovat každej náboj.“ Chvíli se odmlčel. „Určitě to zmákneš sám?“ „Jasně..“ mávl rukou Marty. „V Praze se snad ještě vyznám…“

„Hele, do toho mi nekecej. Prostě to chci zkusit, a taky to zkusim“ řekl rozhodně Adam a znovu ucukl křesadlovou mušketou, kterou držel v ruce. Krysa stáhl ruku zpět a zašátral s ní v kapse. „Já ti to neberu… jen se ti snažím poradit, co z toho střílet“ a vytáhl hrst třícentimetrových hřebíků.

Adam vycenil zuby, nasypal do hlavně prach a pak hrst hřebíků. Bylo mezi nimi i několik kousků různých kovů, které měl Krysa po kapsách. Zrovna když Adam začal ládovat ucpávku a na pánvičku zámku nasypal prach, zpoza rohu se vynořil zombie. Patrně šlo za živa o stavebního dělníka, měl montérky a žlutou plastikovou přilbu na hlavě. „Present! – Fire!!“ ozval se Vinařův výkřik z terasy, když Adam zalícil a pečlivě zamířil nemrtvému přímu doprostřed hrudi. O vteřinu později stiskl spoušt. Třeskla rána, mušketa poskočila Adamovi v rameni a oblak kouře zahalil okolí. Zavoněl spálený prach. A stavební dělník zmizel. V jednu chvíli se ke skupině přiblížil téměř na desetimetrovou vzdálenost a Marty pomalu tahal z pouzdra Glock, kdyby mušketa selhala, a o chvíli později se na onom místě rozprostírala jen krvavá skvrna o průměru přes dva metry. Kusy tkáně se povalovaly po okolí, cosi co připomínalo utrženou ruku dopadlo ještě o kus dále. „Fíha“ zabručely tři hlasy současně a Adam spustil zbraň k zemi.

12:15, Šumavský národní park…

Marty se unaveně opřel o strom a rozhlédl se po okolí. Napadlo ho, že asi někde u Roztyl spatně odbočil. Krajina kolem byla kopcovitá, sklanatá a v dálce se tyčily dost vysoké hory. Zamyšleně usrkl z polní láhve a pak znovu rozevřel mapu Prahy. Nemohl svou pozici určit ať se snažil jak se snažil. Od chvíle co odbočil na na lesní cestičku, která mu měla sloužit jako zkratka na budějovickou, nepotkal jedinou směrovku, která by ho vedla. A nakonec skončil po dvou dnech tady, ať už tady bylo kdekoliv. Byl pomalu rozhodnutý se otočit a vydat se na cestu zpátky, když v tom se ozvalo zavytí a nedalekým houštím se mihl temný stín. Marty to zaregistroval jen periferním viděním, ale ihned si vybavil scénu z jakéhosi dobrodružného filmu, kde vytí a mihání stínů téměř vždy znamenalo přítomnost šelem. Vytáhl z pouzdra pistoli a natáhl závěr. Zároveň rozepl kapsu kde měl náhradní zásobníky.

Stín se v křoví mihl znovu. Zárověn se za Martym ozvalo výhružné vrčení. Marty se prudce otočil, pistoli v napnuté ruce připravenou ke střelbě. Asi 5 metrů od něj stál mohutný vlk, huňaté srsti a podle postoje připravený ke skoku. Marty udělal bezděky krok vzad. Vlk postoupil za ním, nakrčil se a skočil. Marty bez zaváhání stiskl spoušť. Dvě kulky ráže 9 milimetrů zasáhly šelmu do krku a hlavy. Bestie se v letu stočila a zavyla bolestí. Dopadla Martymu k nohám. Na sníh ještě párkrát vystříkla krev z prostřeleného krku a zbarvila ho do červena, než vlk konečně zemřel.

Nyní se vrčení a hrdelní chrapot začal ozívat z více stran naráz. Jak si Marty dobře pamatoval ještě od Karla Maye, vlci žijí a loví ve smečkách. Sevřel druhý zásobník v levé ruce a s namířenou pistolí se otáčel okolo. Pomalými kroky se vydal zpátky po svých stopách. Z levé strany na něj bleskovou rychlostí skočil další vlk. Marty nahrubo zamířil a vystřelil. Zasáhl a vlk padl na zem. Další dva vyběhli z křoví, kde poprvé zaregistroval pohyb a rozběhli se směrem k němu. První, zřejmě ještě mladší, aspoň podle velikosti, inkasoval téměř ihned kulku do ramene a padl. Druhý stihl zaútočit, a chňapl Martymu po ruce z pistolí. Boužel, ve výsledku z dost špatného úhlu, totiž zepředu. Marty bez rozmyslu dvakrát vystřelil do otevřené mordy a šelmě doslova vybuchla zadní část hlavy. Mrtvé tělo dopadlo na Martyho, a metrák mrtvé váhy ho porazil na zem. V momentě kdy se vyhrabal z pod mrtvoly, zahlédl další stíny v křoví po pravé straně a vystřílel po nich v panice zbytek zásobníku. Zahřáté nábojnice se zasyčením mizely ve sněhu. Závěr zůstal zachycený v zadní poloze a z hlavně se lehce kouřilo. Z křoví se sice ozívalo bolestí naplněné kňučení, ale z okolí se znovu ozvalo vytí. Tentokrát znělo jakoby od více vlků najednou. Střelec založil do zbraně nový zásobník a dal se na útěk.

Tři vlci se dali ihned do pronáslednování, ale byli opět zlikvidováni několika dalšími výstřely. Zbytek se pustil do opatrného sledování svojí kořisti.

Marty s přestávkami utíkal po vlastních stopách několik hodin a čas od času zastřelil vlka, který se odvážil přiblížit. Cosi je hnalo do naprosto šílených útoků, které zpravidla nepřežili, ale jejich kořist měla už poslední zásobník, a navíc poloprázdný. To si Marty uvědomoval až příliš dobře, ale na druhou stranu, vlků ubylo. Téměř by řekl, že už zbývá jenom jeden.

Onen vlk se náhle vynořil v křoví za ním. Vyskočil a přistál Martymu na batohu co měl na zádech. Oba skončili v kotrmelcích na zemi. Vlk se postavil první. Chňapl zuby, ale Marty mu nastavil spacák a vlk se zakousl pouze do něj. V karimatce zůstaly ošklivé díry. Martymu nechala tato akce čas aby mohl správně zamířit a střelil vlka dvakrát do hrudního koše.
V ten moment zůstal závěr pistole opět vzadu. Okolí ale zároveň zůstalo zcela tiché. Vlk na zemi naposledy zafuňěl a zemřel, a žádné další vytí či vrčení slyšet nebylo. Marty se po zádech doplazil k nejbliššímu stromu a vyčerpaně se o něj opřel.

„Pokud nezačne sněžit,“ pomyslel si, „půjdu po stopách až zpátky na Chodov. A řeknu klukům aby šli se mnou..“

„A od kdy jsou vlastně v krčáku vlci?“

„Brum brum“ ozvalo se bezprostředně za ním. Marty se s překvapeným výrazem otočil přesně ve chvíli, kdy na něj hnědý medvěd zaútočil a máchnutím tlapou mu zlomil vaz.

4 týdny : Věrní

28.12.2007

„Proč nás tohle nenapadlo dřív“ prohodil Hanz, když se s Johnym a Adamem brodili hlubokým sněhem uprostřed ulice, k obchodu s tvrdou hudbou a příslušným koženým zbožím. Jejich klasické oblečení bylo sice pro postapokalyptický svět dostatečně stylové, přičemž všichni ještě pravidelně hryzali mrkev, ale jak Johny při jedné pitce minulého dne chytře poznamenal, kožený kabát je kožený kabát. Okamžitě se tedy ujal nápad nějaký kvalitní si opatřit, a Hanz přišel na jméno metalového obchodu v holešovicích, kde byla jistota výběru a dalo se tam dostat. Boužel sníh padat nepřestával, a jediný dopravní prostředek, který by dokázal zasypanými ulicemi projet, by byla rolba na údržbu sjezdovek nebo poctivý tank. Skupina se tak hned na Chodově napojila na tunel metra, který byl podstatně lépe průchozí, i přes četná nemrtvá překvapení, která se tam v úplné tmě potulovala. Kromě toho tam bylo tepleji, nefoukal tolik vítr a s temnotou si poradily výkonné ruční svítilny. Poslední, asi kilometrový úsek k obchodu bylo ale potřeba ujít venku. Místy byl naštěstí povrch sněhu namrzlý, takže s trochou snahy se daly návěje překonat snadno a jinak jít po krajích blízko zdí domů, kde byla sněhová vrstva slabší. Po nějaké třičtvrtěhodině chůze mrazem a několika desítkám odstřelených zombies tak dosáhli cíle, a Adam zalomcoval dveřmi obchodu. Bylo zamčeno. Hlavou i žaludkem mu při tom prudkém pohybu znovu projela kocovina a dlouhovlasý elegán se zapotácel.

„Ustupte“ řekl Johny ostatním „já na to kouknu“. Vytáhl z pouzdra škorpion (bývalý policejní) a třemi přesnými ranami ustřelil panty a zámek. Dveře se s vrzáním složily na zem.

„Chochó“ potěšeně zvolal Adam, zamnul rukama a okamžitě zamířil k věšákům. Sundal z jednoho dlouhý černý kabát s širokým límcem. Ostatní ho následovali, a se znovu nabitou energií se začali přehrabovat zbožím. Zpoza pultu se ozvalo chrčení a pár neurčitých zvuků. Vztyčil se majitel obchodu. Bílá kůže nabírala světle zelený odstín, zplihlé dlouhé vlasy se mu lepily na hlavu, z rozepnutého křiváku plandal chuchvalec vnitřností. Okamžitě se vrhl na svoje čerstvé zákazníky, a vrhal by se ještě usilovněji, kdyby ho tři kulky různých ráží neuložily zpátky na dlažbu.
“Tak takovejch je je docela i škoda.“ prohodil Adam, a vrátil pětačtyřicírku do pouzdra..

Hanz si naposledy povytáhl límec kabátu a urovnal si pouzdro s pistolí u pasu. Kábát hřál, vysoké černé boty úspěšně bojovaly proti vlhkosti ze zasněženého okolí a cesta zpátky na Chodov příjemně ubíhala. Kabáty pro Krysu a Vinaře, kteří zůstali takříkají „na hlídce“ naštěstí nesli přes ramena Adam s Johnym, a tak se mohl klidně věnovat kouření kvalitního kubánského doutníku, kterýsi vzal na cestu. Sice pofukoval lehký vítr, ale doutník hořel relativně rovnoměrně a aromatický kouř prostupoval okolím.

Skupina právě procházela kolem dlouhé řady činžovních domů lemujících cestu zpět k tunelu podzemní dráhy, když tu se zpoza rohu nejbližší budovy najednou ozval výkřik a několik výstřelů. Johny přidal do kroku, ruku pro jistotu poblíž samopalu a vykoukl za roh. Na silnici se válelo několik těl, udusaný sníh nabíral temně rudou barvu, a nad nimi stáli tři dostí podivní muži v temně fialových pláštích se zlatými pruhy. V rukou měli malé pistole, ze kterých se ještě kouřilo. K čemu došlo před pouhými několika vteřinami, bylo jasné. Adam se rovněž vyklonil za roh, ale mlčenlivé postavy už odcházely. Během několika desítek vteřin zmizeli tři muži z dohledu. Hanz se odvrátil a chtěl pokračovat zpět na metro, když ztuhl a sprostě zaklel. Přímo proti němu, zhruba dvacet metrů, stála mlčenlivá skupina v těch samých fialových pláštích. Upozorněni Hanzovou nadávkou se otočili i Johny a Adam. Oba překvapeně zamrkali.
„Stůjte hříšníci“ zvolal muž, stojící uprostřed skupinky, vlastně tyčící se, neboť měřil určitě přes dva metry a ostatní dalece převyšoval. Aby podpořil svoje slova, vytasil menší pistoli s chromovaným závěrem. Hanz v duchu ohodnotil zbraň, mířící mu na hrudník jako SigSauer P230 či podobnou drobotinu. Výkonnostně nic proti izraelskému Desert Eaglu, který se mu houpal v pouzdře u pasu. Normálně z této vzdálenosti by to asi vyšlo ve výsledku na stejno, pokud by se nebralo v potaz množství tkání na chodníku. Padesátka Action Express by pravděpodobně expresně zmalovala přiléhající stěnu do ruda.

„Stůjte“ opakoval muž, „nebo pocítíte boží hněv“

„Co jste zač vážený“ ujal se slova Johny. „A dolů s tou pistolí, nebo vy pocítíte ten náš.“ Zároveň zalitoval, že nemá zbraň tolik v ruce, jak by chtěl mít. Ostatní na tom ostatně byli podobně, hrozba byla víceméně planá.

Pistole se v mužově ruce ani nezachvěla. „Jsem muž víry a božího práva. My jsme Věrní, kacíři, to je vše co potřebuješ vědět.“ „To máte docela pravdu“ odvětil Adam „Tak teda rádi sme vás poznali a hezký den“

„Teprve smrt hříšných poskytne duším Věrných klid“ zarecitoval znovu muž, jakoby Adam vůbec nic neřekl. „Střílejte na srdce bratři, neprotahujte trápení ztracených duší.“ Natáhl závěr pistole a zamířil Adamovi na levou stranu hrudi. Ostatní čtyři zahalenci teď rovněž vytáhli zbraně a obrátili je i na Hanze a Johnyho. Všichni tři na sebe krátce pohlédli. „Když nastal soudný den, všichni kromě vyvolených se měli stát zosobněním špíny a hanebnosti tohoto světa. To že zde kráčíte mezi živými je urážka všeho svatého a špiníte práci boha všemohoucího i jeho služebníků. Nás vyvolené proto pověřil úkolem očistit svět tam, kde ruka boží uznala za nevhodné zasahovat a my Věrní tento úkol splníme, aby život mohl začít znovu a neposkvrněný“

„Hele pomalu jo..“ zaprotestoval Hanz, ale kněz nevnímal. V jeho prázdném pohledu bylo znát šílenství a fanatická oddanost všemu, o čem si myslel, že mu bůh nakázal. Bylo jasné, že pokud by se kdokoliv pokusil sáhnout po zbrani, sesypala by se na něj smršť kulek.

„Pane, přijmi tyto hříšné duše na nebesích, nebo sešli na ně pekelné utrpení až na samou věčnost“ dokončil muž a vystřelil. Souběžně s ním zahájili palbu i ostatní členové jeho doprovodu a Adam, Hanz i Johny dostali každý dva zásahy přímo do srdce, zapotáceli se a padli na zem.

„Dokonáno bratři“ pravil kněz svým společníkům. „Pojďme nyní, odeberme se do svatyně k modlitbě k našemu pánu.“ Vrátil pistoli do pouzdra a pokynul svým společníkům, aby ho následovali. Poslední z mnichů věnoval opovržlivý pohled trojici těl na chodníku, poté se otočil a přidal se k ostatním. Adam tiše hrál mrtvého a počkal, než se skupina vzdálila bezpečně mimo doslech, poté využil zkroucené pozice, se kterou padl do sněhu a vytáhl z boty miniaturní značkovací pistoli, kterou ukradl ve zbrojnici policejního ředitelství. Vlastně nedoufal, že ji kdy použije, ale líbil se mu pocit, že by jednoho dne mohl a samotná pistole v kanadě rozhodně nepřekážela, proto si tam snadno našla své místo. Nebyla to ani zbraň v pravém slova smyslu. Vystřelovala miniaturní šipky s naváděcím systémem, účinným až na několik kilometrů. Sama šipka vypadala jako obyčejný špendlík. Adam pečlivě zamířil na posledního mnicha a stiskl spoušť. Ozvalo se jemné zasyčení ztlačeného plynu a šipka vylétla k cíli. Adamovi se podařilo zasáhnout mnicha přesně do jednoho z cípů jeho roucha a mohl tak doufat, že šipky si docela dlouho nikdo nevšimne. Rozhodně dost dlouho na to, aby s pánbíčkáři vyrovnali účty.

„Dobrej zásah“ zamumlal Johny.

„Kurva a já zase nic neviděl“ ozvalo se z Hanzovy strany. Naštěstí byli Věrní už dostatečně z daleko, než aby cokoliv zaslechlli a právě mizeli za prvním rohem. Trojice se začala pomalu zvedat ze země. Adam si rozepl kabát a z neprůstřelné vesty sundal rozplácnutý náboj 7,65 mm. S bolestným výrazem ve tváři si promnul žebra.

„Sakra, tak tohle se mi nelíbilo.“ ozval se Hanz a žmoulal v ruce kulku ze svojí vesty. „Dobře sme to sehráli, ale bejt jiná možnost..“ odvětil Johny. „A tohle si pěkně vyžerou. Střílet takhle po lidech. Kábát v hajzlu.“ Prostrčil prst dírou, kterou po sobě střela zanechala a lítostivě zabručel. „Bude ta šipka fungovat?“ zeptal se Adama.

„Bude“ odvětil Adam. „Je švýcarská, ti umějí…“ a vytáhl z jedné z kapes u opasku malý panel s anténkou a lcd displejem. Jakmile ho aktivoval, objevila se podrobná mapa Prahy se zeleným bodem vyznačujícím aktuální pozici a s červeným bodem, který se pomalu pohyboval a evidentně udával pozici šipky…

O tři hodiny později se Věrní stále modlili ve své „svatyni“ kterou tvořil pochybný funkcionalistický kostel na Spořilově. Z oken kostelní věže vlály prapory v oné fialové barvě ze zlatým pruhem, který fialové pole svisle rozděloval na dvě poloviny. Na ploché střeše bylo v silné vrstvě sněhu jasně vidět, jak je letošní zima tuhá, i rampouchy dosahovaly uctyhodných délek. Před dveřmi kostela stály dva samopaly ozbrojení strážní, třetí s jakousi loveckou kulovnicí obcházel kostel kolem dokola. Pušku měl hozenou přes rameno na popruhu, ruce sepnuté a mumlal stále dokola cosi jako otčenáš. Když obcházel hranatou apsidu, přilétlo jeho směrem několik kulek ráže 9×19 milimetrů a šedivou omítku budovy ohodily cákance krve. Strážný zasténal, zřejmě radostí, že modlitbu probere s pánem bohem osobně, a padl k zemi. Z nedalekého křoví vyskočil Adam se samopalem MP5KA4 s namontovaným tlumičem, vyměnil ve zbrani krátký patnáctiranný zásobník za dva třicetiranné spojené svorkou a za ním vyrazili Johny a Hanz. Oba obešli kostel a strážné před vchodem potkal podobný osud, jako jejich kolegu na druhé straně budovy. Poslední se natahoval po červeném tlačítku na zdi, když ho dva tlumené výstřely ze samopalu srazily k zemi. Johny přiložil ústí tlumiče, kterým ozdobil svůj policejní škorpion, k ústům a drsňácky odfoukl kouř. „Hele?“ řekl zamyšleně „Víte, že před čtrnácti dny by bylo chladnokrevný zastřelení člověka tak nějak mnohem těžší? Jako jo, na softu, před tím, pohoda, ale tohle je doopravdy a už se nad tím nikdo z nás ani nepozastaví.“

„Změna je život“ řekl filozoficky Hanz. „Nakonec, vždyť tihle nás zkoušeli zabít. Není to jakoby chladnokrevná vražda…“

„Je mi spíš divný, jak rychle mě to začalo bavit…“

Adam zavrtěl nad konverzací hlavou a vytáhl z kapes kabátu tři granáty.
„Pánové, tohle chce plán. Já půjdu támhle k oknům, a najebu dovnitř tyhle granáty. Dva jsou tříštivý a jeden se slznym plynem, takže každej kdo přežije, se bude za každou snažit vylézt ven. To znamená, vy dva půjdete po stranách hlavního vchodu a jak budou vylejzat, vezmete je do křížový palby. Já se potom..“ na okamžik zmlkl a zaposlouchal se do okolí.

„Co je“ zeptal se Johny.

„Pšš“

Náhle se z dálky začal blížit hluboký, burácivý zvuk motoru a kvílení pneumatik. Za několik vteřin vjel na chodník před kostelem kolový obrněný transportér a zastavil přímo před hlavním vchodem. Dveře transportního prostoru zdobené kresnou bílé lebky v temně rudém poli se rozletěly dokořán a vyskákalo deset po zuby ozbrojených postav v kombinézách olivové barvy, černých neprůstřelných vestách a kuklách. Všichni namířili zbraně na trojici, která se ještě před chvílí zabývala filozofií a zabíjením. Adam, Hanz a Johny ztuhli jako sochy a zvedli ruce nad hlavu, Adam v každé po jednom granátu, s nevěřícným výrazem ve tváři. Vypadal jako terorista, který právě nastoupil do přeplněného autobusu a zjistil, že všichni cestující mají protigranátové vesty. Nejbližší zakuklenec cosi zavrčel, a z bočních dveří transportéru vystoupila vysoká postava v černé kombinéze s německou druhoválečnou přilbou na hlavě a masivní pistolí u pasu.

„Hagenne!“ vykřikli všichni tři překvapeně. Hagenn sundal nacistickou helmu a odhalil ošlehaný obličej s několikadenním strništěm. Pravou tvář hyzdila zarudlá jizva, od čelišti až ke spánku.

„Nazdar“ spustil. „Jaktože nejste.. no to je jedno. Pokecáme později, máme tady práci.“ A pokynul svým lidem aby sklonili zbraně a rozestoupili se okolo vchodu do kostela. Několik jich vrhlo postraní pohledy na dvě chladnoucí těla strážných. Adam, stejně jako ostatní dva spustili ruce z pozice ´vzdáváme´ se a Johny sebral ze země škorpion, který mu při kapitulaci vypadl z ruky. Všichni pak ustoupili stranu od dveří, zatímco Hagenn přišel přímo k nim a pěstí na ně zaklepal. Chvíli se nic nedělo, poté se ozvalo cvaknutí zámku a panty staře zavrzaly.

Z mezery vystrčil hlavu mnich ve fialové kápi. Oči mu zkameněly leknutím když spatřil zmasakrované hlídky a pokusil se dveře zabouchnout. Hagenn ovšem vstrčil do mezery okovanou botu, a jeho snaha vyšla vniveč.

„Popláááá“ rozkřičel se, když se Hagenn napřáhl a srazil mnicha pěstí. Byl v bezvědomí ještě než dopadl na zem. Dveře se otevřely dokořán. Odhalily několik dalších fialových kápí, některé polekané výkřikem, jiné ještě na kolenou před oltářem či v lavicích. Hagenn mezi ně hodil každou rukou granát, zase dveře přibouch a ustoupil. Výbuch je o vteřinu později vyrazil opačným směrem a boční okna hlavní lodě kostela vylétly s rámusem tříštěného skla do okolí. Vojáci seřazení před vchodem spustili divokou palbu do vzniklého otvoru a zapojil se dokonce težký kulomet ve věžičce obrněného transportéru. Dlouhé dávky ze samopalů a útočných pušek demolovaly vnitřek místnosti a páraly těla mnichů. Po chvíli, která by některým připadala jako věčnost, palba ustala.

Nikdo nezůstal naživu, kromě mnicha, kterého Hagenn srazil pěstí. Teď k němu přistoupili dva Hagennovi střelci a omámeného muže se zlomenou čelistí zvedli za ramena, odvlekli od kostela a se spoutanýma rukama hodili do transportéru. Hagenn se naposledy podíval na dílo zkázy. Interiér a všichni uvnitř byli rozstřílení na cáry. Cákance krve na zdech a díry po kulkách v nábytku i oltáři připomínaly výjev z nějaké brakové povídky. Mrví nepravidelně pokrývali rudnoucí podlahu plnou třísek a střepů. Člověk který to měl vesměs na svědomí promnul ruce, přičemž z jedné sundal ocelový boxer, a vrátil se k transportéru, kde na něho čekal Hanz s výrazem, skrývajícím několik otázek.

„Je mi líto“ začal Hagenn odpovídat aniž by si je vyslechl „ale zbytek tvojí rodiny to nepřežil. Ale neboj, netrpěli. Ustřelil sem jim rychle hlavy Saigou“. Odmlčel se, aby si zapálil cigaretu, kterou žmoulal v koutku úst. „Doma je teď trochu bordel…“ Vyfoukl zamyšleně kouř, a zahleděl se do dáli.

„Ale máme si stejně co povídat. Co stát tady na mrazu“ řekl Adam „Zajdeme ke mě, máme ještě spoustu kvalitních láhví, posedíme, popijeme…“ Hagenn kývl na souhlas a otočil se aby vydal rychlé pokyny mužům u transportéru. Dveře řidiče se otevřely a vyjela další hlava v černé kukle. Hagenn na něj cosi štěkl, řidič přikývl a sklonil se zpět do vozu pro vysílačku. Řekl do přístroje jakýsi kód, a po několika vteřinách se v ulici objevil silný americký teréní vůz Hummer H2 matně černé barvy, se stejným znakem na kapotě jako nesl transportér. „Fíha“ zabručel obdivně Johny na přijíždějící stroj. Vůz již evidentně prošel post-apo úpravami. Okna byla z vnejšku zpevněna pletivem, ve stropě byl u vyříznutého otvoru instalován lehký kulomet. Řetězy na kolech a radlice s dlouhými břitvami na přídi zaručovaly průjezd vetšinou závějí a jistě i lecjakou mrtvolou. Zaschlá krev na radlici to ostatně dokazovala.

Před kostelem řidič vystoupil a Hagenn kývl na ostaní. Adam a Hanz zabrali místa pro pasažéry, Johny se chopil kulometu. Jednotka střelců nastoupila zpět do transportéru, osmikolový kolos nastartoval motor a dal se do pohybu, Hagenn který usedl za řízení Hummeru ho chvíli mlčky následoval a poté na odpovídající odbočce prudce zahnul směrem na Chodov. Radlice se zařízla do napadaného sněhu, který pod jejím náporem odlétal do stran. Řidič strhl řízení aby sejmul nemrtvého, bloumajícího u krajnice a vodobád se zbarvil do tmavočervena.

Pár minut po odjezdu obou vozidel se odkudsi zjevila smečka toulavých psů aby se postarala o definitivní konec sekty Věrných.

***

Černý polopancéřový Hummer zastavil před garážemi, Adam s Johnym vystoupili a zkušeným pohybem otevřeli jejich zásuvná vrata. Hegenn vjel autem dovnitř. S jediným nemrtvým, který se s napřaženými spáry přiloudal do jejich blízkosti, si starosti nedělali. Ostraha objektu, kterou tvořili Krysa a Vinař s puškami na terasách, fungovala i přes neustávající kocovinu dobře. Asi je to prostě bavilo. Třeskl výstřel a zombie byl zasažen do hlavy blízko spánku. Vršek lebky vylétl vzhůru jako poklice od papiňáku, chybělo už jen hvízdnutí páry. Krysa, který měl výstřel na svědomí, se z terasy domu zašklebil a opřel svoje SVD zpátky o dvojnožku. Chvíli ještě pozoroval vůz, jak zajíždí do garáže a pak se vrátil ke své oblíbené kratochvíli, čili k močení ze čtvrtého patra.

Filip Kratochvíl, zvaný mezi přáteli obyčejně Heywood přišel toho dne ze školy naprosto konsternovaný. Rezignovaně sebou praštil na pohovku a otevřel si plechovku koly. Vzápětí přiklusal jeho nový sluha, černoch Zulueta v červeném fezu, a oznámil, že oblíbené rádio Filipa Kratochvíla někdo v noci oběsil na pouliční lampě před domem. To bylo na Filipa Kratochvíla příliš a tak se nepříčetně na nebohého sluhu rozkřičel a poslal ho pryč. Moc dobře totiž věděl, odkud přicházejí všechny ty nehody, jenž mu ztrpčují život. A pouhá myšlenka na zlého strýce Hanze ho dokázala zvednout ze židle.

Již nyní s nelibostí sledoval, jak jeho popularita u vrstevníků z řad moderní mládeže klesá. Nejen, že nikdo nechtěl chodit na jeho mejdany a večírky, ale většina jeho známých ho z opatrnosti přestala zdravit, aby na sebe neupozornila. A navíc dnes to rádio, které měl tak rád. Podobnou úkladnou vraždu mohl spáchat jen zlý strýc Hanz. Tak se Filip Kratochvíl toho památného dne rozhodl, že skoncuje s prokletím, které ho tak dlouho tížilo. Sám ovšem radikálně odmítal pochopit, že všechna ta neštěstí souvisí s jeho neochotou číst pozorně návody.

Filip Kratochvíl přemýšlel, jak se zbavit své trapitele co nejdříve. Najít ho nebude těžké, stačí uspořádat nějaký večírek. Ale dál logika Filipa Kratochvíla nesahala. Podíval se do obrázkové knížky a seznal, chce-li zabít zlého strýce Hanze, musí nejprve vědět jak. Na mysl mu ihned přišel Ježek, který zlého strýce Hanze dobře zná. Sice mu neřekne nic zadarmo, ale Filip Kratochvíl byl rozhodnut utratit poslední halíř za to, aby měl konečně zpátky svou pověst nejlepšího organizátora večírků ve čtvrti. Oblékl se do nemožných šatů pomerančové barvy, nazul kýčovité bílo-černé šněrovací botky a vyrazil za Ježkem do hospody. Věděl, že tam ho odpoledne určitě zastihne.

Dokud jel v tramvaji klidnými částmi města, tvářil se sebevědomě a laškovně pomrkával na slečny kolem patnácti, které na něm mohly oči nechat. Jenže když se dostal na hranici čtvrti, kde měl Ježek svůj podnik, začal se potit a nervózně těkal pohledem z místa na místo. Ježkova zlomyslnost ležela takřka hmatatelně na gotických budovách kolem. Panovalo zde nevlídné přítmí, zcela neadekvátní roční době a denní hodině. Po ulicích se procházeli krásné dívky v černých šatech, které měli pro Filipa Kratochvíla pouze pohledy plné čiré nenávisti. Podobně si ho měřili tvrdě vypadající chlapíci v kožených bundách, výhrůžně mávali perkusními pistolemi a projížděli kolem tramvaje na ochočených nosorožcích. Filip Kratochvíl to nevydržel, vykřikl hrůzou, vyskočil z tramvaje za jízdy a dal se do běhu. Hnal se tak dlouho, dokud za sebou slyšel hrát metalovou muziku. Za hodinu už byl zase doma a dával si na čelo obklad ze zeleného ledu a tchořího sádla.

Nyní nevěděl, jak získat požadované informace. Moderní mládež čte zřídka a Filip Kratochvíl nikdy neslyšel o instituci zvané knihovna. Přišel tak o dobrý zdroj. Náhle si však vzpomněl na nejmocnější a neomylné médium současnosti, na Internet. Chvíli počkal, dokud mu tchoří sádlo neproteklo skrz kůži do těla a neupravilo pocuchané nervy, a zapnul počítač. Zadal si heslo zlý strýc Hanz a začal projíždět jednotlivé odkazy. Ačkoliv neměl ponětí o neviditelném webu, solitérních stránkách nebo dokonce o Intelinku, povedlo se mu za tři hodiny usilovného pití koly a poslechu opravdu příšerné muziky najít dvě zajímavé stránky. Uložil jejich obsah do svého počítače, chvilku si zdříml na posilněnou a pustil se do pečlivého čtení.

První z webových stránek vytvořila jistá Tereza Rückerová, která si zlého strýce Hanze zvolila jako téma pro svou seminární práci o sto stranách a podle stylu psaní se s ním také osobně setkala. Filipu Kratochvílovi tak okamžitě radikálně poklesla v očích, nicméně některé informace mu přišly vhod. „Je více než jisté, že ho nezraní kulka z pistole, pušky ani kulometu“ četl Filip Kratochvíl větu citovanou z jakési staré knihy, napsané někdy začátkem dvacátého století. Když mu po pěti minutách došel smysl slov, propadl malomyslnosti tak hluboce, že se až po uši zaryl do židle a jen s vypětím sil se vytáhl po duhovém oblouku, který rostl mezi zdí a stolem. Pak pokračoval se čtením. Dozvěděl se, že zlý strýc Hanz se nepravidelně objevuje od šestnáctého století a vždy a za všech okolností škodí. Stejně tak se jeho výskyt spojuje s malou kovovou píšťalkou, dle tradice opatrovával odpadlický řád Bodlinatých kapucínů. Jenže existence píšťalky nebyla nikdy spolehlivě prokázána. Teprve na samém konci práce stálo, že zlého strýce Hanze je skutečně možné porazit a vyhnat z tohoto světa. Filip Kratochvíl si radostně otevřel novou plechovku koly a podrbal za ušima nové domácí rádio, která zatím sehnal Zulueta. Rádio se na něj zavrčelo a stáhlo se stranou. Konkrétní popis likvidace zlého strýce Hanze tam sice popsán nebyl, ale autorka přiložila odkaz na jistého docenta Maška, který se problémem zabýval podrobněji. Shodou okolností šlo o druhou stránku, kterou si Filip Kratochvíl uložil k prostudování. Než se na ní přepnul, všiml si Filip Kratochvíl ještě drobné poznámky, podle níž skončila Tereza Rückerová krátce po odevzdání práce na psychiatrii.

O něco později se ukázalo, že pan Mašek není jen docent, ale má celou řadu dalších titulů ve všech možných oborech, včetně inženýra dopravních věd. Velkou část svého života zasvětil studiu zlého strýce Hanze, ačkoliv se s ním nikdy nesetkal. Filip Kratochvíl znuděně četl přesný výčet všech objevení zlého strýce Hanze v historii. A pak narazil na pravý poklad. Docent Mašek získal kdesi na severu Evropy starý traktát, který v českém překladu na své stránky umístil. A mezi jinými věcmi se Filip Kratochvíl konečně dozvěděl, jak na zlého strýce Hanze. Se zatajeným dechem četl myšlenky dávného církevního hodnostáře. „Ještě nikdy na světě nebyla ukována zbraň, stačící na toto zlé stvoření. I ty nejpevnější meče dokázal pomocí ďábelských sil zadržet pouhou rukou a nepěkné věci provádět jejich majitelům. Ovšem církev svatá dala nám možnost bránit se tomuto netvoru pevnou vírou, jasnou myslí a nezlomnou odvahou. Když máš dojem, že se k tobě blíží, prones vroucí modlitbu k Bohu a chop se amuletu ve tvaru stříbrného kříže. Ten pozdvihni před sebe a hned seznáš, že zlá moc ochabuje a nemůže k tobě. Využij této příležitost, prones ochrannou větu a vraž netvorovi rovnou do srdce bronzovou dýku. Pak můžeš navždy žít v bezpečí.“  Filip Kratochvíl zaječel radostí, vyskočil ze židle a praštil se egem o strop. Když se probral, rychle si zapsal onu kouzelnou větu, svůj spásný most k opětovnému uznání u všech svých vrstevníků. Pak začal přemýšlet, jak na zlého strýce Hanze nalíčí past. Jelikož během myšlenkových pochodů usnul pouze třikrát, měl v devět hodin večer svůj plán připravený.

Hned ráno zašel do blízkého starořitnictví a za hříšný peníz koupil bronzovou dýku. Stála sice několik tisíc a musel kvůli ní oželet návštěvu v restauraci amerického původu, ale Filip Kratochvíl byl odhodlán položil na oltář svého štěstí i takovou oběť. Stříbrný amulet ve tvaru kříže pak šťastnou náhodou našel mezi šperky své matky. Nyní zbývalo jen uspořádat večírek a čekat na příležitost. Další den byla sobota a rodiče odjížděli na chatu, což se Filipu Kratochvílovi přesně hodilo. Pro jistotu se sešel s dvěma svými kamarádíčky, kteří si říkali Tony a Bedna. Byli to pochopitelně stejní floutkové jako on. Stručně jim vysvětlil svůj plán a po domluvě nad několika plechovkami koly je získal pro svůj plán.

Pak zbývalo pozvat další známé na mejdan. Filip Kratochvíl k tomu použil všechny dostupné komunikační schopnosti a nenápadně se na všechny strany zmiňoval, že od večírku ho nic neodradí. Tak se mu podařilo zajistit pro mejdan velkou účast. Samozřejmě nechyběli namyšlení mladíci, naivní až hloupé dívky v nevkusném oblečení a spousta drahého alkoholu. Tony a bedna, kteří se zavázali Filipa Kratochvíla chránit v případě problémů, se nenápadně zamíchali do davu, každý ozbrojený kuchyňským nožem a Bedna dokonce plynovou pistolí.

Atmosféra byla o několik hodin později výborná, nicméně u stropu se vznášelo napětí, jako kdyby zlý strýc Hanz ve vyšším patře pálil tankovou dýmovnici. Filip Kratochvíl si ten večer vyhlédl tmavovlasou dívku jménem Andrea, která to malinko nezvládla s pitím a po jedné sklence vína byla více než povolná. Neb Filip Kratochvíl během podrobného studia jejího těla každou chvíli pohlédl ke dveřím a nenápadně pokukoval na Tonyho s Bednou.

Večírek pokročil, hudba už byla tak strašná, že v dálce zoufale vyli i městští krtci. Pánští návštěvníci si bez problémů a hádek rozdělili přítomné dívky a všechno spělo k úspěšnému nočnímu završení. Filip Kratochvíl se napětím potil a nervózně žmoulal cíp svého značkového trika. A pak se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Jedna z dívek mátožně vstala a chystala se jít otevřít. Neudělala ovšem ani dva kroky.

Skleněná výplň jedné ze stěn se rozlétla. Ze tmy se vynořila prastará hákovnice a zasekla se o zbytek skla. Zazněl ohlušující výstřel a dívka mířící ke dveřím se zřítila ve dvou kusech k zemi. Přehrávač v rohu reagoval rychleji než kdokoliv v místnosti a rychle se přeladil na metalovou muziku. Zlý strýc Hanz skočil dovnitř.

Na první pohled měl opravdu špatnou náladu, o čemž svědčily tmavé kruhy pod tmavými kruhy pod zarudlýma očima. Vlasy měl neupravené a rozevláté od chladného nočního vzduchu. Oblékl si svou nejhorší koženou bundu, na mnoha místech prodřenou, potrhané armádní kalhoty a těžké vojenské boty. Ani se dlouho nerozhlížel a úderem hákovnice zničil nejbližší stůl. Společnost zachvátila panika, jen Filip Kratochvíl nahmatal v kapse amulet a pevně ho stiskl. Jeden z velmi opilých účastníků mejdanu vyskočil a chtěl zlého strýce Hanze praštit poloprázdnou lahví vína. Zlý strýc Hanz mu jí vytrhl z ruky, ukousl uzávěr a nalil si obsah do krku. Pak rychlostí blesku vytáhl ze stehenního pouzdra velký srp a mocným rozmachem uťal svému sokovi nagelovanou hlavu, kterou následným kopnutím poslal do davu. Nicméně ten večer měl večírek zvlášť udatné a ještě víc nemyslící účastníky. Bezhlavé tělo ještě nedopadlo na zem a už se sem hrnul další uhrovitý výrostek, ozbrojený drsně vypadajícím motýlkovým nožem. Srp se mu zarazil mezi oči a zlý strýc Hanz použil jeho bezvládné tělo jako projektil, jímž převrhl několik židlí. Místnost se vyklidila, jen Filip Kratochvíl a jeho pomocníci se nehnuli z místa. Zlý strýc Hanz se zasmál tak zlým smíchem, že ze stropu popadala omítka a vytvořila na podlaze obrys umrlčí lebky. Filip Kratochvíl vyňal amulet, namířil ho před sebe a zavřel oči. V nastalém přívalu strachu čekal svist  srpu a bolest, ani jedno z toho nepřišlo. Filip Kratochvíl se odvážil oči opět otevřít.

Zlý strýc Hanz stál jen několik kroku od něj a pořád se výhružně šklebil, i když v jeho výrazu bylo překvapení. Ať se snažil, jak se snažil, nemohl udělat krok dopředu. Pozorně se zahleděl na amulet a zanadával. „Ani si nepřej vědět, co ti za tohle udělám“ zakřičel na Filipa Kratochvíla a zamával srpem. Filip Kratochvíl opověděl andělským úsměvem a vyndal bronzovou dýku a papírek s napsanou kouzelnou větou. Když zlý strýc Hanz obě věci spatřil, zbledl a ustoupil. Filip Kratochvíl si pověsil amulet na krk a postupoval vpřed tak dlouho, dokud zlého strýce Hanze nepřitlačil ke zdi.

„Ekam erif bibit albus“ zvolal Filip Kratochvíl a zlý strýc Hanz si zděšeně zakryl tvář rukama. Srp zazvonil o podlahu. „Konečně“ zvolal Filip Kratochvíl vítězně. „Teď mi zaplatíš za všechno, co si my udělal. A mimochodem, metal a kožená bunda už dávno není v módě“ dodal s pohledem na přehrávač. Ten pochopil, že nebezpečí pominulo a opět se naladil na notu veselého pop-rocku. Filipa Kratochvíla to naplnilo stonásobnou silou a vrazil dýku zlému strýci Hanzovi do srdce. Čepel se zastavila o koženou bundu. Filip Kratochvíl bodl podruhé a potřetí, pokaždé se stejným výsledkem. To už se vzduchem mihla armádní bota, nakopla ho do žaludku a Filip Kratochvíl na své cestě do rohu převrhl několik židlí. Zlý strýc Hanz se narovnal do plné výše a udělal krok vpřed. Přehrávač opět převrátil kabát a začal vyhrávat metal.

Bedna a Tony ztuhli na místě a svorně si provlhčili nohavice. Zlý strýc Hanz vytáhl z kapsy naváděnou cihlu a přesným hodem poslal Tonyho k zemi. Bedna třesoucí rukou vytáhl plynovku a vystřelil na zlého strýce Hanze. Ten na něj namířil svou sršní pušku, kterou do té doby skrýval v kapse a dvěma živými náboji zasáhl Bednu do hrudi. Energie odhodila mladíka ke stěně, kde se zhroutil jako hromada hnoje. Zlý strýc Hanz vyměnil výhružně bzučící zásobník a zamířil za Filipem Kratochvílem. Ten se snažil schovat pod židlí a marně mával amuletem. Odněkud sem přiběhlo domácí rádio a pokoušelo se svého pána, ale vzduchem se mihl další sršeň a rádio s bolestným vytím dodělalo. Filip Kratochvíl naposledy zvedl amulet. Zlý strýc Hanz vypálil a amulet se roztříštil. „Jak to?“ zakňoural Filip Kratochvíl těsně před tím, než z něj zlý strýc Hanz začal dělat kulatou krychli.

O něco později byl dům prakticky v troskách a zlý strýc Hanz s kapsami plnými lahví alkoholu odcházel směrem k hlavní silnici. Náladu se mu značně zlepšila, takže zbytek sršní pušky vyprázdnil do kolem jedoucího náklaďáku.

Za dvě hodiny už zlý strýc Hanz seděl v hospodě „U ježka“ a vychutnával uchu lahodící muziku z velkých reproduktorů. Vedle něj seděl samotný Ježek a se svým typicky neurvalým smíchem poslouchal události z domu Filipa Kratochvíla. „Ani jsem nevěděl, že umíš dělat stránky“ zeptal se mezi dvěma pivy. Zlý strýc Hanz se pohodlně opřel. „No, nejtěžší na tom bylo vymyslet dvě jména pro autory…“

Prolog

Slunce, vycházející toho dne nad městem bylo rudé jako vazba leninského spisu a tak nějak dodávalo slavnostní atmosféru. Nebo to alespoň Filipu Kratochvílovi připadalo. Nutno hned dodat, že Filipu Kratochvílovi připadalo všechno přesně naopak, než tomu tak je. Nyní se zase jednou opájel vítězstvím a kul plány do budoucna. Momentálně stál na vyhlídkové terase své rezidence, navlečen do kýčovitě barevné košile a volných kalhot, a se sklenicí coca-coly v ruce shlížel na pokořené město. Od jeho drtivého vítězství nad zlým strýcem Hanzem uplynulo několik týdnů, což stačilo k tomu, aby se Filip Kratochvíl stal ikonou moderní mládeže z celé Prahy a okolí. Když mu potrubní poštou přišla zpráva, že pan Ježek odjel na dovolenou, rozhodl se k naplnění svého odvěkého, a velice pochybného snu. Podmanit si hlavní město. V posledních dnech pomocí jemné diplomacie, jíž se naučil jako člen golfového klubu Mladých namyšlených snobů, docílil uzavření celé řady hospod a výčepů, z nichž většina měla vztah k metalové a rockové muzice. Vyznavačům kvalitní hudby tak zbyla jen hospoda „U Ježka“, jako nedobytná pevnost chránící právo na vlastní názor a možnost nosit koženou bundu i na ples. Filip Kratochvíl pohlédl směrem, kde tušil nenáviděné hnízdo odpůrců. Nebylo těžké ho najít, neb nad okolím hospody neustále visela těžká mračna, která nikdy neprosvítilo slunce a nikdy nerozfoukal vítr.

Na terasu vešla jedna ze dvou nejcennějších trofejí Filipa Kratochvíla, jeho nová přítelkyně Klára. Byla to okouzlující blondýna, oblečená s výjimkou bílých džínsů celá v růžovém. Příroda k ní v některých ohledech byla opravdu štědrá, ovšem jinde nemilosrdně ubrala. Ve výsledků byla Klára krásné děvče s výrazem románové naivky. Na vytvoření myšlenky potřebovala asistenci několika lidí a vlastního názoru by se u ní nedobral ani člověk s titanovým vrtákem. Tedy osoba přesně pro Filipa Kratochvíla. Ten na ní ovšem neměl zrovna náladu a s nadutým výrazem zašel zpět do domu, kde se hned rozkřikl na svého sluhu, černocha Zuluetu. Tento příslušník jakéhosi afrického národa, nosící neustále červený fez, byl náhradou za věrného Jeana, který záhadně zmizel za poslední velké bitvy se zlým strýcem Hanzem. Jak měl Filip Kratochvíl Jeana rád, tak nenáviděl Zuluetu a nevynechal ani jednu příležitost k odvěké lidské hře na bílého a barevného. Tentokrát jako záminka k peskování posloužil pásovec, mlsající ve spíži hašlerky. Zulueta stáhl hlavu mezi ramena a za posměšků Filipa Kratochvíla se uchýlil do ústraní.

Filip Kratochvíl prošel chodbou a zastavil se v místnosti, kde přechovával druhou ze svých cenných trofejí. V krychli z neprůstřelného skla ležela zašlá kožená bunda zlého strýce Hanze. Filip Kratochvíl jí původně chtěl dát nad krb vedle vycpané losí hlavy, ale nebylo to možné. Kdokoliv se bundy jen lehce dotkl, ihned vzplál zeleným plamenem. Proto nechal pán domu kolem vystavět ochranný kryt a alespoň jednou za hodinu se zašel pokochat důkazem svého vítězství.

Černý sluha zatím plánoval odvetu, neb urážky dosáhly toho bodu, kde je ani slušně vychovaný černoch nevydrží. A náhle ho napadlo, jak by se mohl pomstít. O plánech Filipa Kratochvíla pochopitelně věděl a rozhodl se, že je neprodleně sdělí osazenstvu hospody „U Ježka“. Oblékl si svou oblíbenou bílou kombinézu a vyběhl ven. Musel jít opatrně, neb rasistické polovojenské jednotky samozvaného generála Šaška toho roku zvlášť tvrdě útočili na příslušníky všech národnostních menšin.

1. Kapitola

Al-Adam se znuděně napil piva a podíval se do stropu. Ježek před dvěma týdny odjel plenit Mauretánii a nebylo pravděpodobné, že se vrátí dřív než za deset dní. Zábava proto poněkud upadala, pomineme-li pokusy sestřelit orbitální družici z praku. To neomrzí nikdy. V hospodě sice vypadalo všechno v pořádku, ale bystrý pozorovatel by postřehl atmosféru napjatou k prasknutí. I černovlasá kráska za barem se smutně dívala do země. Dveře se s hlasitým vrzáním, hodným studentského pokoje, otevřely a dovnitř vešel Krysa s revolverem SAA na pravé straně opasku. Na levé pak měl dvě gelem pokryté hlavy odvážlivců, kteří opustili bezpečné území pod pop-rockovou vládou Filipa Kratochvíla. Al-Adam mávnutím ruky pozdravil starého kumpána a dál se věnoval svému pivu. Dveře se otevřely podruhé a vešel Zulueta, snažící se vypadat nenápadně. Osazenstvo hospody „U ježka“ nepatřilo k tolerantní části společnosti a navíc ve volném čase házelo opice do přehradních nádrží s čpavkem.

Krysa, větříc muže černé pleti, pohotově tasil revolver a natáhl kohout. Al-Adam nelenil a zpod stolu vytáhl solidní mačetu. Dívka za barem začala točit černé pivo. Zulueta se vyděšeně podíval po okolí a fez se mu začal strachy potit.

„Co tu chceš“ vyjel po něm Krysa a začal zkoušet citlivost spouště. Zulueta sebral veškerou odvahu. „Já pracuju jako sluha u Filipa Kratochvíla“ řekl váhavě. V tu chvíli měl na krku ostří mačety. „Filip Kratochvíl se rozhodl stát se vládcem celého města. Pan Ježek je na dovolené, takže ho nikdo nezastaví. Zítra chce obsadit hospodu a pozítří tu udělá vítěznou párty. Dnes už slaví triumf u sebe doma.“ Al-Adam a Krysa sklonili zbraně. „Chybí tu zlý strýc Hanz“ vyjádřil Krysa inteligentní myšlenku. „Zlý strýc Hanz není mrtví“ odvětil Zulueta a dočkal se překvapených pohledů celého okolí, včetně stěn a stropu. Krysa už nevydržel muka čekání a poslal sluhovi do hrudi všech šest ran. Zulueta se svezl na podlahu, nechávaje kolem pěkný svinčík. Dívka za barem se na Krysu podívala vyloženě zle a vylila černé pivo oknem. „To byl ale nápad“ zauvažoval al-Adam. „Ten už nám nic neřekne.“ „No jo, je po něm“ opáčil Krysa. Oba se usadili ke stolu a začali spřádat plány.

Po pěti pivech došli k názoru, že bez Ježkovi přítomnosti obranyschopnost hospody radikálně poklesla. Jedinou možností bylo najít zlého strýce Hanze a přesvědčit ho, aby oplatil Filipu Kratochvílovi minulou porážku. Al-Adam nakonec zvedl sluchátko polního telefonu a zavolal na všeobecné informace. Chvíli zaníceně poslouchal, načež poděkoval sérií nadávek a praštil sluchátkem. „Takže zlý strýc Hanz je v rezidenci Filipa Kratochvíla, v třinácté komnatě a svázaný třinácti kalenými řetězy. Momentálně spíš zkalenými.“ Krysa se pohrdavě podíval na telefon, výplod moderní techniky. „A dá se tomu cepulárovi věřit?“ zeptal se zlověstně. Telefon se pokusil vytáhnout zbraň, ale Krysa byl jako vždy rychlejší a přesnou ranou mu ustřelil sluchátko. Pak se s úsměvem zvedl. „Takže jdeme na mejdan Filipa Kratochvíla.“ Al-Adam vstal rovněž. „Vyrazíme jakmile bude Slunce přesně na půl cestě do hospody.“

Johny si k oknu hospody přistavil hradební pušku se zaměřovačem a namířil na mladíka, který se kilometr odtud cpal hamburgerem z nedaleké restaurace a poslouchal přitom jednu nepříliš kvalitní kapelu. Johny během této činnosti roztržitě poslouchal al-Adamův výklad. Ve správnou chvíli stiskl spoušť a proměnil svůj cíl v něco, z čeho by radostí plesalo i srdce Salvátora Dalího. V místnosti stál kromě Krysy ještě Vinař, nesoucí jasné známky otravy vodní dýmkou. Všichni čtyři se radili, jak nejlépe proniknout do rezidence Filipa Kratochvíla. Al-Adam tvrdě seřval Krysu, že zastřelil telefon, čímž je připravil o důležitý informační zdroj. Krysa se začal rozčilovat a mezi sérií nadávek dostal nápad stejně snadno, jako nedávno tasemnici ze syrového masa. Nejjednodušší cesta k Filipu Kratochvílovi vedla městskými stokami, které byly pravým územím nikoho. Ani zvlášť trénování strážci zákona si netroufli do kanálů, pokud jich nebylo alespoň dvacet a neměli příruční novodurové obušky, výbornou to zbraň pro boj s chobotnicemi a jinými potkany, kteří v hojném počtu žili pod zemí. Al-Adam se zamyslel a nakonec usoudil, že riziko za to určitě stojí. Ještě rychle zkontrolovali zbraně a výstroj, kterou tvořily převážně láhve se silnou vodkou. Popadli několik maličkostí a jednu baterku, načež slezli dolů, do míst, kam se bojí vstoupit i měsíc.

Cesta byla ještě hroší, než al-Adam očekával. Brodili se nechutnou břečkou složenou z organických částí anorganických kovů a tunel stoky se neustále stáčel do bláznivých zatáček. Za půl hodiny už nevěděli, zda náhodou nekráčejí hlavou vzhůru. Vpředu postupoval Johny a svítil si silnou baterkou s černým stínidlem. Tyto baterky vymysleli zvláštní jednotky za občanské války v Kongu a velké množství jich nelegálně prodali na civilním trhu. Jako druhý šel Krysa, který na tomto odporném místě vyrůstal a cítil se tu jako doma. Měl zavřené oči, neb směr určoval pomocí čichu a co chvíli odstřelil nějakého z obyvatel ponurého místa. Vinař a al-Adam průvod uzavírali a ve volném čase zabíjeli údržbáře, jenž se snažili do stok instalovat osvětlení.

Tekutiny na zemi stále ubývalo a cesta počala strmě stoupat. Na některých úsecích museli dokonce použít horolezecké skoby a lano, aby se vůbec dostali dál. Podle mapy v Krysově hlavě už dávno vstoupili na území ovládané Filipem Kratochvílem a co nevidět měli vylézt poblíž jejich domu. Vinařovi se to zdálo stejně podezřelé, jako dav oživlých mrtvol, který je pronásledoval už dvacet minut.

Oživlé mrtvoly jsou zvlášť nepříjemné, zejména pak ty, která za života bývali černošskými fotbalisty. Nejsou ve tmě vůbec vidět a zvlášť ohavně páchnou. Čtveřice odvážných se tedy vzdala myšlenky na jejich likvidaci ručními zbraněmi a jednoduše vyhodila část tunelu do povětří. Exploze zatarasila cestu zpátky a navíc zničila několik domů na povrchu.

Filip Kratochvíl pokračoval v přípravách na večerní mejdan, jímž hodlal oslavit brzké vítězství. Do jeho rezidence se sjížděli první hosté, opravdová elita moderní mládeže, slabý, nicméně předražený alkohol se chladil v několika lednicích a zkoušeli se přehrávače CD, aby večer spolehlivě fungovali. Filipa Kratochvíla jen mrzelo, že Zulueta někam zmizel a že tudíž nemá komu spílat. Zvolil alternativní program a zavřel se s Klárou na pár hodin do ložnice, kde hodlali sledovat americké komedie s nízkým rozpočtem a popíjet u toho červené víno. Předtím ještě vydal přesné pokyny své osobní stráži, která měla za úkol zmařit veškeré úklady usilující o popularitu Filipa Kratochvíla. Čestnou funkci velitelů ochranky svěřil Filipa Kratochvíl svým dvěma dobrým kamarádům, hejskům jménem Bedna a Tony. Oba byli stejně hloupí a namyšlení jako Filip Kratochvíl, takže ho v prostém součtu dokonce poráželi.

„Je to tady“ zvolal Johny a ukázal na žebřík, vedoucí po stěně nahoru. Podle všeho vedl do sklepa rezidence Filipa Kratochvíla. Krysa vzal do ruky revolver a pro jistotu se zahalil do rudé vlajky. Stačilo několik rychlých skoků směrem vzhůru a Krysa mocně zabral za poklop ve stropě. Nic se nestalo. Plivl si do obou dlaní, díky čemuž ztratil rovnováhu a spadl dolů. Nedbal však bolesti, vylezl nahoru podruhé a silou větší než vší zabral. A poklop povolil.

Problém byl ten, že na poklopu stál jeden ze strážců, vyhublý floutek v modré mikině. Vedle něj stál navíc druhý, takřka identický. Jakmile Krysa zabral, mladík ztratil rovnováhu a natáhl se jak hloupý tak pitomý na podlahu.  Jeho druh měl lepší reakci, takže zvedl krátký revolver čínské výroby a stiskl spoušť. Rána nevyšla a Krysa ho snadno zastřelil. Kopnutím pak dorazil toho na zemi. Pak se zasmál vlastní mazanosti – moc dobře totiž věděl, že čínský revolver nikdy nevystřelí na rudou vlajku. To už se nahoru vysoukal Johny s kancelářskou svorkou v ruce. A tuto zbraň hodlal také uplatnit. Al-Adam a Vinař byli u nich v další vteřině, takže si všichni mohli dopřát dvě láhve vody najednou. Když dopili, vyrazili za svým další cílem.

Filip Kratochvíl měl komnaty ve sklepě pochopitelně očíslované, takže třináctou našli už na druhý pokus. Pochopitelně se před ní promenoval další strážný. Johny rychle zohýbal kancelářskou svorku a tato vzniklým samopalem UZI rozstřílel nepohodlnému společníkovi obě kolena. Zasažený se bolestí rozbrečel a začal se svíjet na zemi. Johny opatrně postupoval ke dveřím a chystal se dorazit skučícího strážce nějakým zvlášť odporným způsobem, když ucítil záchvěv vesmírné síly. A to tak silný, jako by tato nezměrná moc vypila něco obzvlášť silného. „Kurva“ řekl ještě Johny. Vzápětí se galaktická síla, jež vládla po tisíciletí celému vesmíru, změnila ve zbytek ohořelého alobalu, jenž po kouskách visel ze stropu. Dveře do třinácté komnaty vyletěly z pantů a ležícímu strážnému odřízly hlavu. Nebylo pochyb. Zlý strýc Hanz vylezl ven a zlověstně se zašklebil. Na sobě měl okované vysoké boty, potrhané armádní kalhoty a na míru udělanou koženou bundu, jenž takřka nepřetržitě nosil pod svou slavnostní koženou bundou. Než kdokoliv stačil něco říct, ozval se dupot nohou ve značkových botách.

Al-Adam se otočil a spatřil skupinku strážných s revolvery, jak sem plnou rychlostí běží. Zlý strýc Hanz nemeškal a vykročil jim vstříc. Z každého rukávu vytáhl zahnutý handžár a několika mocnými seky upravil stráž Filipa Kratochvíla do podoby dobře nakrájené rolády. Chodbou zazněl jeho vítězný smích a zlý strýc Hanz se otočil ke čtveřici překvapených opilců.

2. Kapitola

„Dej sem něco k pití“ vyjel zlý strýc Hanz na Al-Adama a sebral mu z kapsy láhev vodky. „Neměl jsi náhodou ležet vevnitř“ ukázal nechápavě Johny směrem do třinácté komnaty. „Jo. Tam jsem se válel, dokud bylo co pít. Jenže jediný alkohol, co zbyl vevnitř, byl u mě v žilách. A to je opravdu železná rezerva.“ „Filip Kratochvíl všude rozhlásil, že tě konečně porazil“ vmísil se Vinař do debaty. „Blbost. Toho bych si všimnul“ zlý strýc Hanz zahodil vodku a otevřel si další. „Takhle kdyby byl benzol“ zasnil se na okamžik, ale vzápětí pokračoval. „Když mě posledně nepozval na svůj mejdan, šel jsem tam udělat trochu toho vzrušení. Nechal jsem si nahoře bundu, stejně se ochrání sama, a šel do sklepa plenit zásoby chlastu. No, a zatímco jsem chlastal, Filip Kratochvíl kolem mě postavil třináctou komnatu. Z toho plyne, že je idiot, protože tu nikde nemá dvanáctou. A co tady vlastně chcete vy. Neříkejte, že jsem propásnul začátek lovecký sezóny na moderní mládež.“ „Je to horší“ začal al-Adam. „Filip Kratochvíl ovládl většinu města a chystá se obsadit i naší hospodu. Dokonce nechal zavřít všechny rockový bary co jich kolem bylo.“ Zlý strýc Hanz vzteky vyskočil metr do vzduchu. „Co na to Ježek?“ zakřičel nechápavě. „To je ten problém. Ježek má dovolenou. Vrátí se až za pár dní.“ Zlý strýc Hanz všechno okamžitě pochopil a chtěl se poradit se svým svědomím. Vzápětí mu došlo, že své svědomí už před nějakou dobou narazil na kůl. Nasadil výraz naprosté vyrovnanosti a načal třetí láhev. Přímo cítil, jak se mu doplňuj energie. „Takže jdeme na to. Na tohle Filip Kratochvíl do smrti nezapomene. A to rozhodně nebude dlouho trvat.“

Jelikož se zatím připozdilo, nahoře v domě začal mejdan. Jelikož Filip Kratochvíl nechal každé patro zvukově izolovat, nikdo si podivných zvuků ze sklepa nevšiml. A i kdyby izolace nebyla, strašlivá pop-rocková melodie by přehlušila i výbuch několika tun hořčičného cukru. Filip Kratochvíl seděl na svém trůně, na klíně Kláru a v ruce sklenici čehosi rádoby alkoholického. Kolem se bavili všichni jeho kamarádi a nenápadně si rozebírali přítomné slečny. Ty naopak vlivem vypitých likérů odkládaly části svých oděvů, vymlouvajíc se na nevhodné natočení obratníku Mravenečníka. Celé toto divadlo bylo zahaleno do oblaků kouře, neb vodní dýmky jely jako továrny ve Vysočanech.

Filip Kratochvíl pohladil Kláru po lýtku a dostalo se mu odměny v podobě smíchu, svědčícího o intelektu autorky. Filip Kratochvíl se zase jednou zasnil a už se viděl, jak za několik dnů pořádá největší mejdan v dějinách v prostorách bývalé hospody „U Ježka.“ Hned po jejím dobytí hodlal zakázat veškerou metalovou hudbu a prodej piva. Náhle ho jeho čtvrtý smysl varoval před možným nebezpečím. Rychle pohlédl na svou osobní stráž. Bedna a Tony se sice bavili ve společnosti, nicméně kolem se potloukalo několik ozbrojenců. Filip Kratochvíl se raději na svém osobním počítači přesvědčil, že na střeše čeká vrtulník pro případ nouze. Když uspokojen kladným zjištěním pokládal počítač na stolek vedle trůnu, ozvalo se zabušení na hlavní vchod do místnosti. Jeden ze strážných, vědom si svých povinností, zamířil ke dveřím. Pro jistotu uchopil do pravačky rukojeť revolveru. Události další vteřiny pak nikdo nestihl zaznamenat, nicméně ve výsledku odletěl strážce obloukem od dveří, prorazil jedno z velkých oken a s šíleným řevem dopal do bazénku před budovou, kde Filip Kratochvíl choval svou sbírku piraní. Společnost šokovaně odvrátila zrak. Zlý strýc Hanz toho využil a vkráčel do místnosti. Za ním nenápadně al-Adam, Krysa, Vinař a Johny.

„Koukám, že je tu dneska pitka“ začal zlý strýc Hanz svou milovanou frázi. „Nikdo mě nepozval, tak jsem se pozval sám. A přivedl jsem kamarády.“ Pak pohlédl na čtveřici a zarazil se. „No, prostě jsem někoho přivedl a bude to tady sakra vostrý. Naděláme vám z pajšlu karbanátky“ dodal výhružně.

Filip Kratochvíl nevěřil svým očím. Tohle musel být nějaký příšerný sen. Zlého strýce Hanze přece na věčné časy uvěznil ve třinácté komnatě. Zatímco přemýšlel, zlý strýc Hanz nemínil pustit získanou iniciativu. Pokynul rukou a z vedlejší místnosti sem přiletěla jeho věrná kožená bunda. Cestou stačila prorazit dvě zdi a zapálit několik namyšlených hejsků v okolí. Zlý strýc Hanz si ji navlékl a jeho síla rázem vzrostla na plnou úroveň. Když al-Adam zahlédl pohled v jeho zarudlých očích, pochopil, že na něj a ostatní dneska moc cílů nezůstane.

Tělesní strážci vytáhli své čínské revolvery a chystali se zahájit palbu. Zlý strýc Hanz vylovil z kapsy kostitřas a přešel do protiútoku. Nebyl to zrovna hezký pohled, když rozvibrovaná žebra zasažených prorazila tkáň a zapíchla se do stěn a stropů. Filip Kratochvíl a jeho hosté se rázem ocitli bez ochrany a podle svého dobrého zvyku propadli panice. Zbraně už měli pouze Tony a Bedna, kteří je ovšem neuměli použít. Zlý strýc Hanz vyrazil za Filipem Kratochvílem. Bedna po něm skočil a veškerou silou ho praštil do břicha. Zlý strýc Hanz v odpověď sevřel výrostkův krk dvojitým hasákem a zapraskání drcených krčních obratlů bylo slyšet na desítky metrů daleko. Tony se pokusil nenápadně zmizet z místnost, což mu stejně nepomohlo. Zlý strýc Hanz ho zahlédl svým trénovaným periferním viděním, nemeškal ani chvíli a hodil po něm eskymácký nůž k řezání ledových kvádrů. Kostěná čepel se zarazila Tonymu do zad, prořízla několik více či méně důležitých orgánů a zůstala výhružně trčet ze zmrzačené mrtvoly. Zlý strýc Hanz si zatím pomazal dlaně kontaktním jeden z malé lahvičky, neboť hodlal přítomným pořádně otrávit den.

Filip Kratochvíl se vrhl k balkónu, odkud vedl žebřík k jeho vrtulníku. Zlý strýc Hanz se trochu zdržel podáváním rukou účastníkům mejdanu, kteří záhy padali k zemi rychleji než uzení lososy ve Varšavě. Výhodou kontaktních jedů je fakt že zabíjejí rychle. Nevýhodou pak neskutečné utrpení oběti před smrtí, která však uživateli obvykle nevadí. Osazenstvo místnosti záhy prořídlo a stáhlo se do koutů, kde se snažilo schovat pod stoly a za židle. Zlý strýc Hanz vytáhl pistoli na klíček, kterou nedávno koupil u berberských korzárů, několika pohyby natáhl mechanismus a pak jen držel spoušť. Filip Kratochvíl se zatím šplhal k helikoptéře.

Konečně se k ní dostal. Byl to solidní německý výrobek, navíc označený jeho osobním monogramem. Filip Kratochvíl otevřel dveře a vlezl dovnitř. A pak mu došlo, že neumí se strojem létat. V panické hrůze začal volat svého sluhu, ale jakmile zaslechl okované boty zlého strýce Hanze na žebříku, ztichl a snažil se schovat pod sedačku. Zlý strýc Hanz vycenil zuby a vytáhl floutka za ucho ven, kde s ním pořádně praštil o zem.

Filip Kratochvíl by rád utekl, ale neměl kam. Než stačil cokoliv dělat, zlý strýc Hanz tasil dráždilo na opice a mocným štouchancem poslal Filipa Kratochvíla na druhý konec střechy. Zoufalý mladík nahmatal v kapse svůj osobní revolver. Sebral ze mě svou odvahu i sebe a tasil. Na první pokus minul prstem spoušť, na druhý pokus se nic nestalo. Zlý strýc Hanz se výhružně blížil a smál se jeho snažení. Filip Kratochvíl vystřelil potřetí a jelikož celou dobu držel zbraň obráceně, prostřelil si rameno. S bolestí v obličeji klesl opět k zemi a před očima mu tancovala rudá kola spolu s domácími čuníky. To se Filipu Kratochvílovi líbilo. Malá roztomilá prasátka v moderním oblečcích, která by mu nic zlého neudělala. Zbláznil se. Zlý strýc Hanz ze sebe vyrazil nejstrašlivější smích, jaký byl schopen vymyslet a ukončil život Filipa Kratochvíla přesným zásahem harpunového děla, které pro ten případ nosil v zadní kapse svých potrhaných armádních kalhot. Filip Kratochvíl zemřel se slintající vizáží idiota. Zlý strýc Hanz se zasmál ještě jednou a vyrazil hledat něco k pití. Mejdan přeci ještě nekončil.

Epilog

Klára opatrně opustila svůj ukrýt za trůnem Filipa Kratochvíla a rozhlédla se. Všichni účastníci byli mrtví a kolem vládl strašlivý nepořádek. Dívka se vztyčila a urovnala si límeček své rozkošné růžové blůzy. Nevěděla, kde je Filip Kratochvíl, ale i přes svou nízkou inteligenci si o jeho šancích na přežití nedělala iluze. Po tvářích jí začaly téct slzy. Filip Kratochvíl pro ní znamenal především vrchol společenské prestiže, který teď přestal existovat. Zejména proto, že většina moderní mládeže ležela zmasakrována na podlaze. V hlavě jí utkvěla myšlenka na odplatu. Najde zlého strýce Hanze a pomstí se mu za to, co udělal. Za sebou zaslechla přidušený smích. Otočila se a spatřila al-Adama, Krysu, Vinaře a Johnyho, jak se nenápadně blíží. Byla totiž opravdu hezká a nedostatek inteligence v určitých chvílích nevadí.